Deset kroků k Úzké hoře
- Původní dílo
- Ten Steps to Thin Mountain
- Autor
- Thomas Ligotti
- Publikováno
1
Jednoho dne, zřel jsem ji na velmi staré mapě: Úzká hora. Žádná nadmořská výška nebyla uvedena. V mé mysli se začaly formovat nejasné obrazy. Odložil jsem mapu stranou a zavřel oči. Pak nastal z ničeho nic rozruch. Takový, co může vzniknout kdekoliv, ať již třeba ve vlaku kolébajícím se po kolejích, nebo jen kdesi poblíž staré lavičky. Okolo mne proběhla skupinka lidí, mávajíc pažemi a vydávajíc u toho podivné zvuky. Co mě to znenadání přimělo sáhnout zpět po té staré mapě, jen abych zjistil, že zmizela? A tak jsem tam jen tak seděl, hloubajíc o tom, jaké to ve skutečnosti musí být na Úzké hoře.
2
Nikdo nezná všechny legendy inspirované Úzkou horou, ale tady je pár z těch, co jsem nedávno zachytil. Že vás prý místní povětří promění během pár hodin v nepříčetného vizionáře. Že prý začnete po několika dnech pociťovat podivná nutkání, která je nemožné naplnit. Že se prý místní starousedlíci stávají nesmrtelnými a po svém skonání bloudí tamními lesy jako kostlivci. Co byste ale čekali od zvěstí? Jedno je z však těch domněnek jisté: nikdo nechce dát Úzké hoře šanci.
3
Na Úzkou horu vede jen jediná cesta: absolutní šílenství. Nehledejte v těch slovech nic hlubokého, jejich význam je dostatečně prostý. Jakmile se již nikdo nedokáže zaručit za váš zdravý rozum, tak víte, že jste na správné cestě. Stali jste se… nevyzpytatelní. Vidět svět z normální perspektivy nevede nikam. Avšak, jen co váš pohled sklouzne z horizontály, začíná se rodit naděje. Šklebící se trpaslík vás popouzí z kraje vysoké budovy. Chrliče osazené na katedrálách sklánějí své čenichy vaším směrem. A než se nadějete, povalujete se na Úzké hoře.
4
Ne všechna má zjištění o Úzké hoře jsou přívětivá. Navzdory velké spoustě malebných scenérií — plovoucí mlžná vlákna, pokřivené stromoví, neskutečné prstovité vrcholky — obsahuje tato oblast také nemálo hrozeb. Jednou z nich je samota, vhodná snad jen pouze pro fanatiky vyhnanství, s očima za obzor vždy upřenými. Další je pak vítr, jež jako by stvořen byl z bezpočtu slabounkých hlásků, švitořící populace nějakého neviditelného vesmíru. Zpola osvětlené dny a čarovnost místních nocí. Okamžiky kdy se nic nepohne i ty ostatní kdy vše bez ustání vře. Ale co jiného byste také čekali od místa zvaného Úzká hora?
5
Jednou jsem z davu zaslechl slova „Úzká hora“. Řekl jsem, zda viděl jsem toho, kdo je vyslovil? Ne, neřekl. Mohl to být kdokoliv, kdo stál na nástupišti, čekajíc na příjezd vlaku. Ještě téhož dne, kdosi se vrhl pod onen vlak. Byl rozpůlen…, ale jaký to šťastný výraz vytesán byl do tváře té mrtvoly. „Úzká hora!“ Nemohl jsem si pomoci, abych ta slova přede všemi nezakřičel. Ale jak jsem mohl tušit, nikdo se neodvážil vůči mě vystoupit.
6
Ne jednou, ale tisíckrát, přál jsem si navždy dlít na Úzké hoře, a to i za cenu své vlastní duševní rovnováhy. Klidně i za cenu svého mizerného života. Není žádné radosti mimo těch vrcholků.
7
Jednoho rána jsem se probudil a ta bolest v mé hlavě byla horší než kdy jindy. Musel jsem si zakrýt oči. To světlo procházejíc mým oknem bylo tak oslepující. Pouze myšlenka na Úzkou horu mi dokázala poskytnout jakoukoliv úlevu.
8
Uvědomil jsem si, že na existenci Úzké hory není vůbec nic tajného. Zdá se, že o ní všichni celou tu dobu ve skutečnosti věděli. Všude je slyším si o ní vyprávět. Úzká hora, ano. Úzká hora, určitě.
9
Na Úzké hoře, nikdo nemluví o Úzké hoře.
10
Vlak tu bude co nevidět.