Všem je to jedno
- Publikováno
- Aktualizováno
Čekal jsem na tramvajové zastávce na vysvobození. Vyprahlý letní den nemilosrdně zapékal všechny, kdo se odvážili vydat se napospas obnažené blankytné obloze.
Nesnáším vedro.
Ostatní okolo mne už nějakou chvíli netrpělivě kontrolovali čas příjezdu, avšak záchrana byla stále v nedohlednu. Naše drahé město se totiž, jako pravidelně každý rok, pustilo do rozsáhlých infrastrukturních oprav. K naší smůle to však také znamenalo jediné — dopravní zácpy a zpoždění.
Nikde blízko nebyl žádný, byť sebemenší stín. Hledal jsem nějaký — jakýkoliv — způsob jak se alespoň trochu ochladit. A pak mě to trklo… kavárna na protější straně ulice. V létě vždycky mívají v nabídce ledovou kávu.
Miluji kávu.
Za chvíli jsem si už šťastně odnášel kelímek, který příjemně studil do rukou. Na druhé straně ulice mezitím dorazila tramvaj a lidé se zoufale snažili protlačit dovnitř.
Sakra, to ne, … počkejte přece na mě!
Můj zběsilý sprint a následné zakopnutí vyvrcholili v katastrofu. Všechna ta úžasná ledová tekutina byla najednou pryč. Z menší části na chodníku a z té větší na mých kraťasech a krásném novém (a původně také) bílém tričku.
Vypadám jako prase.
Ale nebyl čas plakat nad rozlitou kávou. Několika skoky jsem se dostal přes zavírající se dveře až do vagónu, co se v tu chvíli právě chystal rozjet.
Nervózně jsem se rozhlížel kolem sebe. Byl jsem sice šťastný, že nemusím strávit další půlhodinu tom v pekle venku, ale zároveň mě začala hlodat jistá nepříjemná představa. To, že na mě budou všichni civět a kroutit hlavou nad tím, jak vypadám.
Nejsem rád středem pozornosti.
Natlačil jsem se až do toho nejvzdálenějšího rohu vagonu, ale nebylo to moc platné. V odpoledních hodinách po práci bývá v tramvajích vždy neskutečně narváno. Lidé nastupovali a vystupovali, sedali si a vstávali. Hovořili, pozorovali ubíhající okolí, či slepě koukali do nejrůznějších mobilních zařízení. Nikdo se však, k mému překvapení, nepozastavoval nad jedním zašpiněným spolucestujícím.
Když jsem pak na moji zastávce vystoupil, musel jsem si to celé nechat chvíli rozležet v hlavě…
Všem je to jedno.
No jistě, jak prosté to vysvětlení. Lidé mají přece dost svých vlastních starostí, tak proč by měli řešit zrovna mě a mé zašpiněné tričko?
V dobré náladě jsem si to kráčel směrem k domovu. Všem je to jedno, opakoval jsem si stále a stále dokola. Ale čím déle jsem tu frázi opakoval, tím více se ve mě vkrádal jistý trpký pocit. Ozývalo se něco, ukryté hluboko uvnitř. Něco, co jsem nechtěl sám sobě připustit.
Další z té nekonečné řady dnů byl zase skoro za mnou. Další den plný práce. Další odpolední cesta tramvají. Další večer strávený u mě doma.
Všechno tohle mi prolétávalo hlavou, zatímco jsem se snažil trefit klíčem do zámku od dveří. A někde úplně daleko vzadu, bez ustání, rezonovala ta prokletá fráze.
Všem je to jedno.
Konečně se mi podařilo vyhrát zápas na tím zpropadeným mechanismem a dostat se dovnitř. Ticho kolem bylo najednou přerušeno zběsilým dupotem čtyř nohou. Sehnul jsem se k zemi a dvě přední packy mi okamžitě přistály na ramenou. Můj obličej schytal pořádnou salvu lízanců. Vůbec jsem se v tu chvíli nebránil.
Všem je to jedno? Občas jsem rád, že nemám pravdu.