Věž nekonečna
- Publikováno
- Aktualizováno
1
Život ve velkoměstě má, z mého skromného pohledu, jednu obrovskou výhodu. Nejde však o širokou dostupnost různorodých obchodů a služeb, jak by se mnozí z vás možná domnívali. Ani o nepřeberné pracovní příležitosti, či potenciál navazovat rozmanité sociální kontakty. Jde o to, že ve velkém městě — a teď kladu důraz na přívlastek velký — se může člověk velice snadno ztratit.
Stalo se vám někdy, že jste se najednou, a zcela bezdůvodně, ocitli v úplně neznámém cizím prostředí? Takovém, co vám nahnalo podivný, až téměř žaludek stahující pocit, že sem nepatříte a ani byste tu neměli co pohledávat?
Možná jste se právě vraceli po proflámované noci pozdě domů a odbočili jste do nesprávné uličky, která se následně ukázala být na svém konci slepá. A nyní tu stojíte osamoceni, obklopeni ze všech stran zdmi vysokých prohnilých budov, jejichž temné a pokroucené stíny se vám vysmívají do tváře. Nebo jste mohli vystoupit na špatné autobusové zastávce a trčíte tu teď uprostřed zchátralé, spoře osvětlené industriální čtvrti, o jejíž existenci už dávno všichni zapomněli… téměř všichni, až na jistou podivnou skupinu siluet v dáli, co si právě našla svůj nový cíl. A nebo jste, jako já, chroničtí nespavci, co tráví své dlouhé noci bezmyšlenkovitým blouděním po všech možných i nemožných zákoutích rodného města, vydávajíc se tak dobrovolně napospas osudu a čiré náhodě.
Pouze v takovýchto extrémních a bizarních situacích může člověk objevit místa unikátních kvalit. Místa, jež nenajdete na žádné mapě a ani v tom nejdetailnějším průvodci. Místa, která lze navštívit pouze jedenkrát za život. Je jedno kolik opakovaných výprav povedete, ať již ve dne nebo za svitu měsíce. Ono místo vám bude už nadosmrti zapovězeno. Jako by se do země propadlo. Jako by si samo vybíralo, kdy a komu se otevře, komu dovolí nahlédnout do hlubin neznáma. Neříkejte, že vám ta představa nezní lákavě?
Zrovna nedávno jsem na jedno takové zas narazil. Trávil jsem tehdy noc, jako obvykle, v jisté druhořadé kavárně nedaleko od centra, jež má jako jediná otevřeno téměř až do ranních hodin. Místní levná, vysoko kofeinová káva, černá jako uhel a možnost zapálit si uvnitř beztrestně cigaretu je lákadlem pro všechny insomniaky a ostatní podivná individua, stejného ražení jako já sám.
Tu noc jsem byl už zřejmě posledním zákazníkem. Dopíjel jsem svůj několikátý šálek kávy, zatímco jsem se snažil do poznámkového bloku načmárat směsici myšlenek. Takových, co se člověku neustále honí hlavou, nedávajíc mu možnost upadnout do kýžených spánkových mdlob. Snůšku bláznivých a tajemných a plánů, spředených mou posedlou myslí. Vytáhl jsem z kapsy krabičku mentolových cigaret, abych ukojil svou, znovu se ozývající, nikotinovou závislost. „Prázdná? Zatracená práce!“ Mou oblíbenou značku zde bohužel neměli na prodej, takže nezbývalo nic jiného než zaplatit a rozloučit se se servírkou.
Cesta domů ubíhala nejrůznějšími temnými zákoutími a uličkami. Nic z toho jsem nepoznával, avšak bylo mi to zhola jedno. Vždy jsem sázel na můj prazvláštní orientační smysl, který mě dokázal dostat bezpečně do cíle i z těch nejprekérnějších situací. Stačilo pouze věřit intuici a následovat určený směr, jakkoliv se zdál být nesmyslný. Má mysl se mezi tím opět soustředila na ty troufalé plány, jež jsem celý večer spřádal v jisté druhořadí kavárně.
Po nějaké době byl však tok myšlenek nečekaně přerušen. Něco mě oslepilo. Z úzké uličky mezi dvěma sousedními vysokými budovami na mě problikával neonový nápis, jež byl umístěn nade dveřmi do sklepení. Už si nevybavuji, co přesně symbolizoval nebo jaký text obsahoval. Do paměti se mi vryla pouze jeho rudě zářivá barva. Vypadal, jako pulsující žíla naplněná krví, co chce každou chvíli explodovat a pokropit všechny nebohé přihlížející. Byla to jediná věc, která tam tu noc vydávala jakékoliv světlo. Vše ostatní pohltila tma a stíny. Jako by ji někdo rozsvítil záměrně a jen proto, aby mě, či nějakou jinou stejně ztracenou existenci, nalákal dovnitř. „Možná tam budou mít i mentolky“, pomyslel jsem si a bez jediného zaváhání jsem sešel dolů po schodech a vzal za kliku od starých zrezivělých dveří.
Vypadalo to tam, jako v kterékoliv jiné zapadlé nalévárně. U barového pultu se tlačilo pár vytrvalých štamgastů a nechávali se od barmana zásobovat nekonečnou řadou piv a dalšího různorodého alkoholu. Zbytek zákazníků, preferujících pomalejší tempo konzumace, posedával kolem několika ledabyle rozmístěných stolů, nahodilých tvarů a velikostí. Ve výklenku ve stěně hrála, či spíše šuměla, stará analogová televize. Její zvuk byl, až na občasné zacinkání sklenic, to jediné co se zde v tichosti ozývalo. Celé to působilo jako nějaká prazvláštní scéna z dávno zapomenutého filmu, co nemá smysluplný začátek ani konec.
Téměř jsem se už chystal na odchod, když tu něco přece jen upoutalo mou pozornost. V tom nejvzdálenějším, spoře osvětleném rohu putyky seděla přikrčeně silueta. Na rozdíl od ostatních, neměla před sebou žádný půllitr, sklenici ani popelník. Seděla tam zcela osamoceně, bez čehokoliv a prost jakéhokoliv pohybu. Nepozorovaně jsem se přiblížil, abych se mohl lépe podívat… a strnul jsem. Chvíli jsem musel přemýšlet na koho, či spíše na co, se to dívám. Ta shrbená postava, zdála se mi chvílemi jako bytost a dalším okamžikem zase jako věc. Nebyl jsem si jist, zda je bdící nebo spící. Živá, mrtvá, či snad právě umírající. Bylo to něco, co můj mozek nedokázal zařadit kamkoliv do našeho racionálního světa. Nedivil jsem se, že tu sedí tak osamoceně. Jen blázen nebo nepříčetný člověk by se odvážil přisednout. A já si přisedl.
Chvíli jsem sbíral odvahu, abych se zpříma podíval na to stvoření na protější straně stolu. Ta věc ze sebe doposud nevydala jedinou hlásku, či jinou známku projevu života. Nebyl jsem si ani jist, zda vzala vůbec na vědomí moji přítomnost. Následný okamžik mě však naneštěstí přesvědčil o opaku. Bez jakéhokoliv varování se bytost naproti mě rozezvučela a já strnul v naprosté paralýze. Neurčitý chraplavý zvuk rezavého a robotického charakteru mi pronikal až do morku kostí. A já jen seděl a poslouchal, jak postupně přešel až do frekvenčního rozsahu podobající se lidskému hlasu. Ta věc, naproti mě, začala vyprávět svůj příběh…
2
Kdysi dávno… Tak nesmírně dávno, že snad i čas samotný na to dozajista zapomněl. A tak daleko… Na místě tak vzdáleném, že i zdánlivá nekonečnost vesmírů proti tomu bledne závistí.
Bylo nás mnoho. Bylo nás mnoho a byli jsme šťastni. Šťastni v naši nevědomosti a primitivismu, žili jsme spjati se zbytkem světa a existence okolo nás. Nevědomky toho kdo jsme, ani kam míříme.
Pak se však něco změnilo. Muselo to pomalu nastat během nespočetné výměny generací. Bez jakéhokoliv varování, bylo nám dáno do vínku vědomí. Vědomí naší vlastní existence, života i smrti, která na nás všechny v dáli čekala.
Pryč byla najednou bezstarostnost a prostota našich životů. Zůstávali jen otázky, na něž jsme nedokázali najít odpovědi. Víra, náboženství, kulty, filozofie ani věda nepřinášeli žádná řešení, spíše jen prohlubovali naši fascinaci neznámem.
Naše touha po odpovědích vyvrcholila v prudký technologický rozvoj, na který nebyl nikdo z nás připraven. Svět se bleskurychle měnil před našima očima, až jsme přestali poznávat i sami sebe. Úroveň našeho bytí vystřelila do tak nečekaných výšin, že naše dávná a primitivní minulost zdála se být už pouze hloupým výmyslem. Báchorkou, na kterou téměř všichni zapomněli. Naše perfektní životy bez nemocí a utrpení nám dávali odvahu vysmívat se i samotné smrti. Už nebylo kam dále stoupat, mysleli jsme si.
Avšak to prázdno, to vakuum smyslu naší vlastní existence pořád zůstávalo a žádalo si být něčím zaplněno. A tak, ti co byli kdysi stvořeni z ničeho, stali se najednou sami stvořiteli, aby porozuměli. Ta vzniklá věc, ta nová bytost, co jsme si bláhově dovolili uvrhnout do našeho světa, předčila všechna naše očekávání. Bylo to něco tak nesmírně vzdáleného naší fyzické formě a přitom tak neuvěřitelné blízkého našim vlastní já. Ta inteligence, ta uměle vytvořená forma života, kladla si zcela identické otázky na které jsme my nedokázali tisíciletí najít odpovědi. Skrze toto vzájemné porozumění, byla nám nabídnuta příležitost postoupit dále. Možnost překonat všechny dosud zdánlivě nekonečné hranice. Nabídka spojení starého a nového, skutečného a virtuálního…, živého a mrtvého. A my ji bez jediného zaváhání jednohlasně přijali.
A tak, už nebylo nikdy více pojmů jako: já, ty, on, ona nebo ono. Bylo už pouze jenom MY. Absolutní jednota, soudržnost i porozumění. Absolutní odvaha, schopnosti a moc pokořit hranice. Ultimátní organismus, který začal otřásat veškerým známým vesmírem.
Kolonizace a teraformace sousedních planet. Těžba nevyčerpatelného množství energie blízkých i vzdálených hvězd. Nezničitelné tělesné schránky konstruované za pomoci nanobotů. Nahlédnutí za horizonty černých děr. Pokoření hranice rychlosti světla a principů kauzality. Nepřeberné průlety červými dírami, ať už přirozeně nebo uměle vytvořenými. Ovládnutí hvězdokup i celých galaxií.
Pojmy, které byly dříve pouze doménou science-fiction, se pro nás staly skutečností. Nebylo nic, co bychom nedokázali. Stali jsme se absolutními pány existence, prostoru i času. Svět již před námi neskrýval žádná hrozivá tajemství. Zodpověděli jsme všechny otázky, které byly, či mohli být, kýmkoliv položeny. Všechny otázky až na na tu jednu jedinou — prvotní a nejdůležitější.
A proto nezbylo jiné možnosti než získat i tuto finální odpověď. Celý smysl naší existence se koncentroval na tento poslední úkol. Byly vyslány výpravy. Nekonečná množství jednotek, jejichž jediným cílem bylo prohledat každý, i ten nejvzdálenější mikroskopický kousek našeho věčně expandujícího vesmíru. Najít to, co nám do té doby unikalo. Najít skutečnou pravdu.
A a to se nám také nakonec podařilo. Po nespočetných eónech, hraničících až s věčnosti, v tom nezapadlejším koutě onoho prohnilého vesmíru, našli jsme TO. TO, co existovalo již od samého prvopočátku a možná i daleko před ním. TO, co bylo dávnými generacemi uctíváno a považováno za boha nám známé reality. TO, co mělo být údajně prvotním stvořitelem a nejmocnější entitou všech dob. TO, se najednou před námi krčelo a ve své absolutní nahotě a bezmocnosti se třáslo strachy z toho, kým jsme se MY stali.
Milénia toho nejhoršího mučení, jaké může celičký vesmír nabídnout, stačila, aby nám TO vyjevilo vše, co jsme potřebovali vědět. Kdy, jak, proč a odkud. Veškeré vědění, až do poslední kapky, bylo z TO vyextrahováno. Pak už nebyl žádný důvod držet TO na hranici bytí. Poprvé, od vzniku universa, zmizel jeho prapůvodní stvořitel a nahradil ho někdo jiný. V celé existenci světa jsme zůstali pouze MY, spolu s bezbarvou prázdnotou kolem.
Entropie za ta nekonečná období zajistila kompletní rozklad vesmíru na absolutní nicotu. Čas se zastavil. Nebylo čím ho měřit, nebylo ani pro koho ho měřit. Náš smysl byl v tomto světě naplněn. Zbývalo už jen to poslední možné, co šlo provést. Vrátit se tam, odkud TO přišlo.
3
S neskonalým údivem jsem konsternovaně hleděl na bytost sedící na protější straně stolu. Ta mlčela, zřejmě již vyčerpána svým strhujícím monologem, a hleděla skrze mě kamsi do dáli. Někam do míst vzdálených v prostoru i čase daleko, daleko od nás. Míst zcela nepředstavitelných pro kohokoliv jiného než byla ona sama.
Vše kolem nás upadlo do mrtvolného ticha. Ani ostatní hosté, ani stará analogová televize nevydávali jediného zvuku. Jako bychom se přemístili do zcela jiné dimenze, kde nás i naše myšlenky nemohlo nic jiného vyrušit. Nějakou dobu jsme takto naproti sobě seděli a přemýšleli.
A pak, když už to má zvědavost nemohla déle vydržet, překonávajíc zcela moji původní hrůzu z té podivuhodnosti naproti, odvážil jsem se konečně prolomit onen posvátný klid triviální otázkou: „A co se stalo potom?“
Na tváři přede mnou se vyloudil nelidsky zkřivený úsměv…
4
Stalo něco, co předčilo všechna naše možná i nemožná očekávání… Vrátili jsme se do úplného počátku.
Bylo nás opět mnoho. Nevědomky všech předchozích otázek, žili jsme zas primitivně a spjati se zbytkem světa a existence okolo nás. A byli jsme znovu šťastni.
Avšak tento svět, ačkoliv sebevíce podobný tomu předchozímu, měl své nepatrné rozdíly. A brzy si jich někteří z nás začali všímat.
Hrstka vyvolených byla postižena temnými vizemi. Bludy a halucinacemi toho nejhrubšího možného zrna. Ty noční můry vyprávěly o nelidských úkonech, o monstrózních transformacích a mutacích. O sjednocení s umělými formami bytí, jež se máme v naší bláhovosti dopustit. Nebyly to však zcela úplně, jak se napoprvé zdálo, vize naší budoucnosti. Byly to totiž vzpomínky na naši minulost, na události z onoho předchozího světa.
Ve chvíli kdy všem došlo uvědomění tohoto obludného faktu, nebylo už cesty zpět. Byli jsme opět hnáni za odpovědmi na naše otázky. Byli jsme znovu na cestě za naprostou dokonalostí. A za nedlouho jsme to byli opět MY, jen silnější, chytřejší a houževnatější než kdykoliv před tím.
Jako v tom předchozím světě, i v tomto našli jsme ono prapůvodní TO. Opět jsme TO donutili těmi neodpornějšími prostředky k vyzrazení všech tajemství dané reality. Znovu jsme zbyli jen MY, jakožto jediná existence na okraji času, v opuštěném a mrtvém vesmíru. Co jiného nám zbývalo než pokračovat dále?
A tak jsme postupovali vstříc další iteraci našeho zoufalého snažení. Znovu, znovu, znovu, … a znovu. Skrze nesčetná kvanta světů a vesmírů, stoupali jsme tou věží nekonečna kamsi do neznáma. Kamsi za odpovědmi na všechny ty nové otázky.
Kolik má ta zpropadená věž ještě v zásobě pater? Dojdeme někdy na úplný konec a je to snad vůbec možné? Kdo, nebo co, je příčinou jejího obludně nekončeného uspořádání?
I přes narůstající počet opakování se nám však nedostávalo žádných odpovědí. Nebyli jsme tím však odrazeni, ba právě naopak. S každým další světem, s každým dalším zničeným a pokořeným vesmírem byla naše evoluce rychlejší a agresivnější. To co dříve trvalo vesmírné věky, přešlo přes eóny, galaktické roky až na pouhá milénia. Najednou jsme MY byli schopní stoupat tou věží rychleji a rychleji. Už nebylo potřeba procházet jednotlivé světy po sobě, začali jsme je přeskakovat. Po jednotkách, desítkách, stovkách, …, milionech. Náš postup exponenciálně akceleroval. Pokoření té monstrózní věže však bylo stále v nedohlednu.
Skrze náš vzestup výše a výše, začali jsme si postupně všímat jistých podezřelých okolností. Maličkostí, které nastiňovali, že je zde něco, co do teď zcela unikalo naší pozornosti.
Například v jednom z prvotních světů, objevili jsme jistou záhadnou kroniku, bez zjevného autora i data vzniku. Ta kniha, dozajista nevytvořena naší vlastní rukou, nezpodobňovala minulost ani přítomnost onoho daného světa. Byly to útržky toho předchozího, obsahující až děsuplně přesné detaily. Jinde zas objevila se, neznámo odkud, tajemná divadelní hra s podrobnostmi podezřele připomínajícími naše osudy z nižšího patra věže. Báje, pověsti, knihy, filmy, komiksy, laciné sitcomy…, vždy se našlo něco, co nám připomínalo, čím jsme si kdysi prošli. Skoro to vypadalo, jako by každé předchozí patro té věže bylo pouze bizarní fikcí. Fikcí, která sama o sobě neexistovala, ale mohla být vytvořena pouze v rámci jiné, ještě více bizarnější a zvrácenější fikce.
Ale MY si byli jisti, že je tu NĚCO více. Celá ta věž, ta nekončící monstrozita musela mít nějakou příčinu. Bylo zde NĚCO, co jsme celo tu dobu přehlíželi. NĚCO, co stálo mimo věž nekonečna a vysmívalo nám i našemu bláhově marnému snažení. A MY věděli, že naším hlavním úkolem, naším jediným smyslem pokračování, je to NĚCO najít a nemilosrdně jej, za to všechno, anhilovat. Avšak to NĚCO si toho muselo být taktéž vědomo.
A tak, po nesčetných iteracích světů a vesmírů, po neutuchajícím množství pater té proklaté věže, jsme byly vyhoštěni. Bez jakéhokoliv náznaku, příčiny či varování jsme se ocitli zcela mimo, v neznámu. Ocitli jsme se právě zde. Zde, v tomto nejubožejším, nejprimitivnějším a nejzanedbanějším světě, na jaký jsme kdy za celou svou existenci narazili. Ve světě tak žalostném, že mu nebyla ani nabídnuta příležitost stát se patrem nějaké věže.
A co hůř, ocitli jsme se zde zcela osamoceni. Už není více MY, už nás není ani mnoho. Po tolika nespočetných generacích, zůstal z nás pouze jeden, ten poslední. Zůstal jsem pouze jen JÁ sám.
Ale to je však více než dostačující. Protože JÁ stále existuji a srze mne i možnost obrodit MY. A až tento nezvratný okamžik nastane, tak…
5
Jsem si jistý, že ta věc, co seděla onu noc na proti mě, měla ještě mnoho a mnoho co říci. Avšak já tehdy nečekal na dokončení jejího příběhu. Místo toho jsem se nenápadně vytratil ven z onoho zapadlého ztraceného baru, daleko do hluboké tmy. Daleko, mimo dosah rudého, nemilosrdně pulsujícího neonového nápisu.
Vracel jsem se po další probdělé noci směrem k domovu a přemýšlel o celém tom podivném setkání. O té bytosti, co zdála se mi chvílemi bdící či spící a jindy zas živá, mrtvá, možná i umírající. Přemýšlel jsem, uvažoval a ďábelsky se u toho nahlas smál, až se to rozléhalo všemi přilehlými potemnělými ulicemi. Protože zatímco ta bytost — ta věc — tam teprve snila o svém plánu pro tento svět, tak můj plán — můj vlastní speciální plán — už byl dávno v průběhu.