Věci, jež plíživé šílenství stvořilo
- Publikováno
1
Toto je mé doznání.
Byl jsem to já, kdo minulý měsíc způsobil požár ve vile na třinácté avenue, o jehož příčinách do teď panují dohady mezi odbornou i laickou veřejností. Požár, při kterém došlo k úmrtí (či pouze zmizení, jak se mnozí správně domnívají) jejího jediného obyvatele a vlastníka: profesora Maxmiliána Denta. Člověka, jež byl mezi odbornými kruhy uznáván jako kapacita v širokém spektru oborů od přírodních věd až po historii a archeologii. Génia, který se po své dlouholeté práci ve vědecké komunitě odsunul do ústraní z důvodů, jež zůstaly veřejnosti až do tohoto okamžiku utajeny.
Hlavním důvodem mého doznání není jen pocit viny, který mě od té hrůzné události svírá, ale i skutečnost, že došlo k objevení jistých záhadných předmětů, jež jako jediné zázrakem vyvázly z požáru bez poškození. Podle informací z tisku byly tyto důkazní materiály údajně zabaveny policií a aktuálně se nacházejí neznámo kde. Tímto naléhám na kohokoliv s přístupem k daným objektům. Prosím! Cokoliv jste našli, tam v troskách na třinácté avenue, musí být bez prodlení zničeno, a to jakýmikoliv dostupnými prostředky. V opačném případě nemůžu zaručit, že nedojde k událostem, proti kterým je požár jedné staré osamělé vily pouze kapkou v rozbouřeném moři.
Na následujících stránkách se vás pokusím přesvědčit o naléhavosti činu, o než vás žádám. Je velice pravděpodobné, že za to budu veřejně označen za lháře, či spíše možná za blázna a šílence. Nicméně je to možnost kterou musím riskovat, neboť alternativa (mé mlčení) by mohla mít daleko drastičtější následky.
2
Do dnes si vzpomínám si na své první setkání s profesorem. Seděl jsem tehdy v přeplněné síni, obklopen desítkami studentů, všichni čekajíc na zahájení jedné z našich prvních univerzitních přednášek. Pln počátečního nadšení a zároveň i nejistoty, bloumal jsem v myšlenkách, ignorujíc veškerý okolní ruch a švitoření. To však bylo z nenadání přerušeno výrazným hlasem, rezonujícím skrze celou posluchárnu. „Dobrý den, dámy a pánové. Mé jméno…,“ na obrovské tabuli před námi se bleskurychle vynořily zapsané iniciály M. A. Dent, „… je Maxmilián Alexander Dent a budu vás tento semestr provázet úžasným předmětem, zvaným historie starověku.“
Probuzen z letargie, sledoval jsem údivem toho energetického mužíčka, co dokázal během jediné chvilky strhnout pozornost celého publika a udržet si ji až do konce přednášky. Profesorova drobná a zakulacená postava byla zahalena do kostkovaného pánského obleku druhořadé kvality. Stářím vybledlé vlasy měl ledabyle stažené do culíku. Neoholená tvář s divokým strništěm se křenila v široký úsměv. To vše, v kombinaci se sebevědomým (leč mírně excentrickým) vystupováním, na nás působilo magickým dojmem.
Byli jsme uneseni. Během chvíle nás Dent přenesl do dávné minulosti, kde jsme byli svědky zrození i zániku prastarých a mysteriózních civilizací. Století kulturního i technologického vývoje, shrnuté ve strhujícím výkladu. Nebylo oblasti, kterou by profesorovo znalosti nedokázaly pokrýt. Veškeré otázky byly bez zaváhání zodpovězeny, prohlubujíc tím ještě více náš úžas.
Když jsem pak ke konci odcházel, věděl jsem, že si pokračování nemohu nechat ujít. A nebyl jsem sám. Na rozdíl od jiných předmětů měly přednášky profesora Denta, skoro bez výjimky, vždy plnou účast. O to více jsem byl zklamán zjištěním, že se sním následující semestr už nepotkáme.
Dent se údajně rozhodl na nějaký čas věnovat primárně výzkumu a přenechat výuku ostatním z katedry. Od té doby jsem ho vídával jen občas, nepřímo. V okamžicích spěchu, kdy jsem mezi přednáškami míjel jeho kancelář. Pokaždé jsem ho mohl zahlédnout ve společnosti někoho, kdo potřeboval propůjčit ždibec z jeho hlubokých znalostí. Vždy zapojen v živé a strhující diskuzi. Bylo vidět, že není oblíben jen ze strany studentstva.
Ani tento stav bohužel netrval dlouho. Ve třetím ročníku mého studia opustil profesor Dent univerzitní prostředí úplně. Podle zvěstí, získaných nepřímo od některých jeho kolegů, nebyl příliš spokojen s průběhem svého aktuálního výzkumu. Všechny ty konzultace a povinnosti ho prý měli jen oddalovat od využití jeho plného, skutečného potenciálu.
Ačkoliv jsem mu vnitřně rozuměl, byla to pro mě rána. Poté jsem dlouhou dobu profesora neviděl, ani o něm nic neslyšel. Až do oné osudné události…
3
„Moje poznámky najdeš v nejvrchnější polici rohové knihovny. Té rustikální se zdobeným vyřezáváním,“ sdělil mi můj vedoucí, když mě už poněkolikáté ten den posílal zase něco vyzvednou nebo doručit. Jsem tu snad všem za poslíčka? Takové názory je ale v určitých chvílích lepší nechat si pro sebe, a tak jsem bez odmlouvání vyrazil.
Věděl jsem přesně kam jít. Ona knihovna byla totiž velmi speciální kousek, zcela odlišný od typického univerzitního vybavení. Kromě standardní polic, zaplněných nyní z větší části nudnými vysokoškolskými učebnicemi a skripty, měla zabudováno také značné množství přihrádek a šuplíků různých velikostí. Některé z nich dokonce záměrně maskovaných, uzpůsobených pro ukrytí nejrůznějších tajemství. Představoval jsem si, co může být za těmi, do kterých jsem se zatím nedokázal dostat, když v tom… rána!
„Auuuu, zatracená práce,“ zavřeštěl jsem. „Omluvte prosím mou nemotornost pane kolego. Jak vidíte, mám trochu naspěch,“ promluvil muž co mě srazil ve dveřích, pomáhajíc mi zpět na nohy. „Ale jak je vidět, vy nejste z cukru a přece jen něco vydržíte, že?“ Na neoholené tváři se zakřenil široký úsměv. „Ještě jednou se omlouvám a sbohem…“
Malá zakulacená postava se ode mně rychlým krokem vzdalovala. Odkud jen znám ten hlas? A pak mi to došlo. Byl to hlas, našeho bývalého vyučujícího a shodou okolností i předchozího obyvatele této kanceláře. Hlas profesora Denta.
Proč měl tak na spěch a kde se tu najednou vzal? Otevřená tajná přihrádka knihovny to okamžitě prozradila.
Šok a překvapení mě však velice rychle opustili. V duchu jsem se radoval, neboť jsem věděl, že jsme se s profesorem nestřetli naposled. Na zemi se totiž válelo malé stříbrné cigaretové pouzdro a podle iniciál bylo jednoznačné, kdo je jeho majitelem.
4
Stál jsem uprostřed ulice duchů. Nalevo i napravo ode mě se vinul rozpadající se chodník a souběžně s ním i podobně zachovalá silnice. Podél chodníku bylo vystavěno několik obydlí. Bylo jich sice jen pár, ale díky velkým rozestupům vyplňovaly rovnoměrně celou délku ulice. Mezi nimi bujela hojná vegetace, rozrůstajíc se nekontrolovaně do všech směrů, snažíc se pohltit i ty poslední známky civilizace, co zde zůstaly.
Bylo to asi poslední místo, kde bych profesora hledal. Nicméně, na univerzitním sekretariátu si byli adresou poměrně jisti. Třináctá avenue. Jedna z nejstarších ulic, nacházející se v opuštěné okrajové části města. Byl jsem opravdu rád, že jsem sem vyrazil ještě za denního světla.
Profesorovo obydlí se, na rozdíl od ostatních sousedních domků, nedalo přehlédnout. Velká dřevěná stavba trčela z okolní přebujelé zeleně jako hrad. Opulentní architektonický styl, plný věžiček a dřevěných okenic, silně kontrastoval se stavem budovy, jež byl (slušně řečeno) zcela zanedbaný. Jak to pak proboha může asi vypadat uvnitř?
Překonal jsem hbitě chodník i vrzavé schůdky, skrz krytou terasu až k domovním dveřím. Místo zvonku tu bylo jen staré klepadlo. Část rzi mi z něj utkvěla na ruce a na kabátu. No výborně, ještě aby byl alespoň někdo doma.
První zaklepání nevyvolalo žádnou odezvu, s druhým už jsem měl ale štěstí. Z opačné strany byl slyšet sled pomalých a rozvážných kroků, zakončených opatrným pootevřením dveří. „Profesor Dent?“ Staříkova zešedivělá hlava vykukujících zpoza dveří si mě nejprve prohlédla a pak přikývla. „Ano, ano mladý muži, co pro vás mohu… ale my jsme se už přeci někde viděli, že?“ Na zamračené tváři se vykouzlil profesorův typický široký úsměv. „Narazili jsme na sebe nedávno na univerzitě. Doslova narazili,“ opětoval jsem přátelský výraz a z kapsy vytáhl malé stříbrné cigaretové pouzdro. „Aha, takže záhada ztracené tabatěrky je tímto vyřešena. Ani nevíte jakou jste mi tím udělal radost.“
Dent si chvíli mlčky s pouzdrem pohrával, přehazujíc ho z jedné ruky do druhé, unesen ve vlastních myšlenkách. „No nic, nebudu vás už déle zdržovat.“ To profesora probralo: „Ale vůbec ne… a vlastně, já nezdvořák vás ani nepozvu dál. Měl byste chuť na šálek čaje?“
Šli jsme dlouhou vstupní chodbou až do uvítacího salónku. Interiér profesorova sídla vůbec nekorespondoval s jeho ošklivým pozlátkem. Zdi byly pokryté bohatě zdobenými tapetami a zespoda obložené vyřezávanými dřevěnými obklady. Na volný místech viselo velké množství obrazů, o jejichž kvalitě jsem neměl sebemenších pochyb. Nábytek i ostatní vybavení místností však nezůstávalo o nic pozadu. Vše zapadalo svým stylem přibližně do viktoriánské éry a působilo velice honosným, avšak útulným dojmem. Bylo mi ihned jasné, odkud se vzala ta krásně vyřezávaná knihovna v kanceláři na univerzitě.
„Pohodlně se usaďte a já zatím postavím na čaj.“
Když se Dent vrátil, přisedl si naproti mě ke stolku a vytáhl z navráceného pouzdra cigaretu. „Nebude vám snad vadit, když si zapálím, že?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle je jedná z výhod práce z domova. Na univerzitě jsem si tuhle mou neřest nemohl dopřát, a to ani v soukromí vlastní pracovny. Zatracení univerzitní páprdové a ta jejich pravidla.“ Načež si připálil starožitným zapalovačem, až podezřele ladícím ke stříbrné tabatěrce.
„Takže, to byl ten důvod proč jste nakonec odešel?“
„Jeden z mnoha,“ dostalo se mi přitakání. „Víte, obor který je mi nejbližší — to jest historie starověku — se již dlouhou dobu nikam nevyvíjí. Téměř všichni jsou přesvědčeni, že to zásadní již bylo objeveno a to, co zbývá, bude během následujícího století rozluštěno. A tak, když se na vědecké scéně objeví někdo s novými neortodoxními teoriemi, nedostane se mu obvykle vřelého přijetí, natož pak nějakého rozsáhlejšího financování pro dlouhodobý výzkum…“
Než se stihl Dent ponořit do nějakých hlubších detailů, musel urychleně odběhnout do kuchyně. Konvice na plotně se svým pískáním totiž přihlásila o slovo. Následně jsme pak u čaje probírali různorodá témata týkající se univerzitního prostředí a historie. Byl jsem překvapen, jak dobře jsme si spolu rozuměli, až ze mě opadla veškerá počáteční tréma. Bohužel, než jsem stihl rozhovor stočit zpět k profesorově výzkumu, bylo již velmi pozdě. A rozhodně jsem se nehodlal vracet třináctou avenue zpátky za tmy.
Při následném loučení mi Dent nabídl, zda bych se nechtěl ještě někdy zastavit. Taková nabídka se nedala odmítnout.
5
Během nadcházejících měsíců se ze mě postupně stal profesorův pravidelný společník. Kdykoliv se během studia naskytla volná chvilka, zamířil jsem si to do jisté stařičké vily, skryté uprostřed bujaré zeleně, tam na třinácté avenue.
V počátcích byla naše setkání plná neutuchajících rozhovorů na různá témata, nejčastěji však týkajících se historie a archeologie. Oboje bylo shodou okolností jak předmětem profesorova dlouholetého výzkumu, tak i objektem mých aktuálních studií. Fakta, jež se v rámci univerzitních přednášek rozebírala pouze povrchně, dostávala v kontextu Dentových rozhovorů často zcela nový význam. Bylo to jako když posloucháte vyprávění někoho z jiného světa. Někoho s přístupem ke zdrojům, jež jsou běžným smrtelníkům zcela utajeny. Moje studijní výsledky byly díky tomu přímo excelentní. Má reputace na katedře historie i mé vlastní sebevědomí postupně narůstali. Dokonce jsem začal vynechávat části studia, neboť čas strávený v profesorově přítomnosti mi dal více než všechny přednášky jednoho semestru.
Nic však bohužel netrvá věčně. Dentovo počáteční nadšení postupně vyprchalo a začal více času věnovat opět svému výzkumu. Výzkumu, jehož podstatu držel před ostatními, dokonce i přede mnou, ve velkém utajení. Stal se ze mě v té době víceméně profesorovo pomocník pro všechno. Vyzvedával jsem a doručoval zásilky. Zařizoval jsem věci nutné pro chod domácnosti, včetně nákupů, úklidu a vaření. Snažil jsem se profesorovi maximálně ulehčit od všedních záležitostí, jež ho mohli zbytečně rozptylovat.
Dentovu přítomnost mi v tu dobu nahrazovala jeho rozsáhlá sbírka knih, pro něž měl ve vile vyhrazenu zcela samostatnou místnost. Byla to soukromá knihovna nevšedního rozsahu a kvalit. Často se mi zde podařilo objevit originální historická díla, jež by byla v běžných univerzitních knihovnách zcela nedostupná. Některé tituly nebyly dokonce ani vedeny v žádných veřejných či vědeckých databázích. A to ani nemluvím o jejich obsahu, který byl (stručně řečeno) pozoruhodný. Šlo o rafinované podvrhy nebo skutečné originály? A kde k nim Dent vůbec přišel?
6
Jednou, když jsem byl opět pohlcen v jedné z profesorových knih, jsem byl znenadání vyrušen.
„Co na ní říkáte?“ Profesorova nečekaná přítomnost i otázka mě sice rozrušily, ale ne do takové míry, abych nedokázal hbitě odpovědět. „Myslím, že většina současných historiků by ji nejspíše zavrhla,“ pousmál jsem se. „Nicméně musím připustit, že některá tvrzení, jakkoliv fantastická se zdají být, působí v kontextu vaší sbírky vcelku přesvědčivým dojmem.“ Dent mi oplatil podobně úsměvným výrazem. „Je vidět, že jste ve svých studiích hodně pokročil, milý kolego. Mohl byste mě prosím následovat? Je tu něco, co jsem vám už delší dobu chtěl ukázat.“
Ani si nedokážete představit, jakou hrdost jsem v tu chvíli pociťoval. Nejen, že mě můj vzor považoval za sobě rovného, ale navíc to vypadalo, že se se mnou možná podělí o některá tajemství svého dosavadního bádání.
Dorazili jsme do drobné místnůstky v zadní části budovy. Jak je možné, že jsem na ní do té doby ještě nenarazil? Vždyť pro mě profesorovo obydlí bylo skoro jako můj druhý domov!
Prostor zde byl velký tak akorát, aby se do něj vešel menší stolek a dvě židle. Ostatní nábytek byl zabudován do okolních stěn, pokrytých detailně vyřezávanými dřevěnými obklady. Profesor mi pokynul abych se posadil a sám přistoupil k protější stěně. Hlasité cvaknutí následně odhalilo tajnou skrýš, perfektně ukrytou pod částí obložení. Trochu to připomínalo jistou knihovnu, nacházející se v profesorově bývalé univerzitní pracovně.
„Teď prosím chvíli v klidu seďte a pozorujte,“ řekl vážně Dent, pokládajíc přede mě na stůl drobný předmět. Byla to taková dřevěná skříňka, podobající se dámské šperkovnici. Její tmavé, leštěné stěny byly pokryty nejrůznějšími podivnými symboly, pravděpodobně vyřezanými ze slonoviny. Stejně tak vypadalo i její horní víko, jež Dent velice opatrným pohybem odklopil.
Prázdná!
Se zklamáním jsem pohlédl profesorovi do očí, avšak jeho chladný přímý pohled mě ujistil, že představení ještě zdaleka neskončilo. Přesunul jsem tedy svou pozornost zpět k onomu záhadnému předmětu na stole. Něco jako by se změnilo. Avšak nebylo to něco, co se dalo vypozorovat. Spíše takový pocit, velice nepříjemný pocit. Pocit co máte, když temná mračna přinášejí bouři. Pocit co máte, když den začíná ustupovat neprostupné noci. Nebo, když vyhasíná i ten poslední zdroj světla, dělící vás od černoty.
Ale nebyl to pouze jen pocit. Venku za okny jako by potemnělo. Místnost, ačkoliv moderně elektricky osvětlená, začala postupně upadat ve stín. Po těle mi naběhla husí kůže. Nastupující strach však nebyl její jedinou příčinou. V celé budově se zdánlivě ochladilo. Chtělo se mi prchnout daleko daleko pryč, avšak můj šok mě držel přikovaného. Do mysli se mi postupně začala vkrádat panika. To, co jsem cítil, byla absolutní bezmocnost. Chtělo se mi křičet, ale má ústa byla uzamčena hrůzou. Celá má realita byla pohlcena v neprostupné temnotě. Temnotě, jež snad musela existovat ještě před černem úplně první noci.
Pak se z té temnoty ozvalo slabé cvaknutí. K mému překvapení jsem si uvědomil, že tam byl profesor vlastně celou tu dobu se mnou. Jeho ruka spočívala na zavřeném víku té ďábelské skříňky. Všude kolem bylo opět světlo.
Chvíli to trvalo než jsem se dokázal uklidnit. Moje srdce bilo jako o závod. Dent mi podal kapesník, abych si mohl z čela otřít studený pot.
„Profesore… proboha… CO JE TA VĚC?“ skoro jsem vykřikl. Dent si mě ještě krátkou chvíli prohlížel a pak velice klidným hlasem odpověděl: „Můj drahý příteli. To, čeho jste byl právě svědkem, je magie.“
„Magie?… MAGIE?!… děláte si ze mě legraci?“ Dent, si přišoupl židli a posadil se naproti mě. „To bych si v této situaci rozhodně nedovolil. Ale uznávám, že si zasloužíte lepší vysvětlení. Zvláště po takovém zážitku, jaký jsem pro vás připravil.“
A já se zaposlouchal do profesorova vyprávění…
7
„Historii, obor pro než oba sdílíme tak velké nadšení, se věnuji již od svého útlého mládí. A je tedy pro mě trochu obtížně odhadnou kdy, či za jakých okolností, jsem poprvé začal narážet na jisté podivuhodné souvislosti. Zvěsti, fámy, pohádky, legendy, … říkejte si jim jak chcete. V každé civilizaci jich najdete nespočet, obvykle z menší části založených na pravdě a z té větší na mýtech a pověrčivosti. Nicméně, malá sorta takových vyprávění mě zaujala jistým společným motivem. A k mému překvapení, čím více jsem se na tento motiv zaměřil, tím více historických souvislostí začalo vyplouvat na povrch.“
„Sám jste to jistě také postřehl při procházení mé sbírky knih, že? Ani netušíte jakou práci dalo shromáždit tolik různých zdrojů, zabývajících se přímo či nepřímo oním fenoménem. Magií. Ačkoliv, jen málokteré z děl se přímo odvažuje použít tohoto pojmenování. To víte, v minulosti existovalo nespočet organizací, zejména náboženského charakteru, snažících se za každou cenu zastavit šíření podobných znalostí. A nemůžeme se jim divit, neboť s magií si není radno zahrávat.“
„Vezměme si například tuto nenápadně vypadající skříňku, se kterou jsem vás před pár okamžiky tak vyděsil. Za to se vám nyní z celého srdce omlouvám, ale daná demonstrace byla nutná, abyste uvěřil.“
„Tento předmět se poprvé objevil ve 14. století, v jistém malém francouzské přístavním městečku. Nedochovalo se bohužel kdo a za jakým účelem skříňku přivezl, pouze efekt jež nastal po jejím otevření. A vězte že to, co jste před chvílí zažil, bylo pouze slabým odvarem. Během několika hodin bylo celé městečko zahaleno nepropustným stínem. Nastala černočerná noc trvající nespočet dní. Postupně se mezi lid v plížili absolutní panika a chaos. Křesťané v tom viděli trest boží a jali se hledat viníka. Propukl masakr. Skříňku se však nějakým zázrakem podařilo uzavřít a ta se poté se nejrůznějšími spletitými cestičkami dostala až do mých rukou. Raději nechci polemizovat, co by se tehdy stalo kdyby…“
Profesor mezitím přesel k druhé stěně, aby odkryl další z chytře ukrytých přihrádek. Vůbec mě to v tu chvíli ani nepřekvapilo. Když se ke mě zpátky otočil, spočívalo v jeho dlaních něco jako tyčka, či spíše hůlka. Asi 30 centimetrů do délky, postupně zužující se do špičky. Materiálem bylo zřejmě nějaké exoticky vypadající tmavé dřevo. Při bližším pohledu, ukázal povrch nesčetné rytiny neznámého písma. Hleděl jsem na profesora s otevřenými ústy a úžasem.
„Ano, opravdu je to, co si myslíte,“ smál se Dent. „Vyhandloval jsem ji onehdy od jednoho překupníka na černém trhu v Arábii. Ten ji prý zase před tím získal z jisté soukromé sbírky, po té co došlo k několika krádežím, … ale to už zabíhám do zbytečných detailů. Blázen ani netušil co vlastně prodává.“
„Funguje?“ bázlivě jsem se zeptal a na sucho polkl. Profesor pomalým pohybem zamířil hůlkou na dvířka ve stěně místnosti, dávajíce si při tom velký pozor, aby mě minul. Stačil jsem si pouze všimnou drobného pohybu jeho rtů, když tu rána jak z děla. Dvířka se samovolně přibouchla takovou silou, až vylétla z pantů a dopadla na zem. „Jestli funguje? Až moc dobře bohužel,“ pokýval profesor hlavou.
„Asi jste si nemohl nevšimnout, tak trochu atypické vegetace v okolí mého obydlí. No tak vězte, že to je také jeden z efektů této pozoruhodné hůlky, respektive mých experimentů s ní na venkovní flóře. Několikrát jsem vám kladl na srdce, ať se do toho porostu nevydáváte hlouběji, a to zejména v noci. Nyní už znáte mé důvody. Rozhodně jsem nechtěl, abyste dopadl jako ten poslední údržbář, co ho sem město vyslalo na pročištění. Velice rád bych se ho, samozřejmě čistě v rámci výzkumu, zeptal, co nalezl tam v hloubi toho pralesa. Bohužel, od toho incidentu, kdy byl nalezen v zuboženém stavu až na druhém konci města, ještě nepromluvil. Ani se nedivím, že tenkrát v Salemu propukl takový masakr, když se snažili dopátrat tehdejšího vlastníka této hůlky.“
„Profesore? Začínám mít takový nepříjemný pocit, že celá ta situace s magií má nějaký skrytý temný podtext. Jako by ta skříňka i ta hůlka dokázali pouze a jen škodit. Jako by je stvořilo něco… nějaké zlo.“ Dent mi opětoval zamračený výraz a odpověděl: „Jste opravdu bystrý student, ale v jednom detailu jste se zmýlil. Namísto výrazu zlo by se slušelo spíše použít šílenství.“
„Šílenství?“ neskrýval jsem své překvapení. „Ano, šílenství… plíživé šílenství,“ pokračoval profesor. Zřídlo absurdna, hysterie bohů, kosmická mánie. To jsou jen některé z výrazů, jimiž lidé v minulosti tuto podstatu magie nazývali.“
„Říká vám něco pojem entropie?“ Zavrtění mé hlavy bylo pokynem, aby Dent pokračoval. „Entropie je, můj drahý příteli, jedna ze zásadních veličin udávajících chod našeho racionálního universa. Nízký stav entropie zapříčinil v hluboké minulosti vznik prostředí vhodného pro život i vznik života samotného. Vysoký stav entropie bude v daleké budoucnosti naopak příčinou smrti všeho, včetně celého vesmíru. Můžeme vlastně říci, že entropie udává směr, jímž plyne náš čas. Směr, v němž se náš vesmír vyvíjí podle jistých pevně daných pravidel.“
„A teď si představte alternativu. Místo, kde neexistuje nic jako entropie. Místo, kde nelze měřit čas a veškeré zákony jsou jen pomíjivými bludy. Místo, jež vyvrhlo předměty, které by v našem vlastním světě neměli logicky existovat. Jak jinak byste něco takového nazval než šílenství?“
Po delší odmlce, jež mi dovolila strávit všechna ta neuvěřitelná fakta, jsem se opovážil zeptat: „A jak se k nám odtud vůbec dostaly?“ Dent sklopil hlavu, jako by se otázky obával. „V průběhu historie se objevili jisté styčné body mezi naší a oním světem,“ vysvětloval, zatím co přistoupil ke třetí stěně místnosti. „Obvykle ve formě fyzických průchodů, ale občas také jako předměty.“ Stisk skrytého tlačítka způsobil vysunutí části stěny, za níž se objevil… rám s obrazem.
Pozorně jsem si prohlížel ono plátno a na první pohled nebudilo sebemenší podezření. Sychravá podzimní krajina s pár stromy a dřevěnou chatrčí uprostřed. Okolo ní několik osob, pravděpodobně obyvatel. Celé to působilo poměrně depresivně. Delší pohled však začal vyjevovat jisté znepokojivé detaily. Jako by s tou chatrčí a zejména s těmi lidmi bylo něco velmi v nepořádku. Jako by tam vůbec nechtěli být a prosili mě, v jejich zoufalých prázdných očích, o záchranu. A to, co se jevilo skrytě za okny té chatrče… Nevydržel jsem to a odvrátil jsem se.
„Vůbec se vám nedivím, má prvotní reakce byla podobná,“ poznamenal Dent soucitně. „Zdá se, jako by se tam někde z druhé strany snažilo to šílenství protlačit až sem k nám. Nemám pochyb o tom, že kdesi v tomto plátně je zakotven klíč k tomu druhému světu. A k jeho nalezení jsem už velmi, velmi blízko. Zbývá jen…“
„Profesore, ale proboha proč?!“ Dent byl mou nenadálou otázkou zaskočen a já pokračoval. „Vím, že jste tomu výzkumu zasvětil celý svůj život a chcete ho dokončit, ale copak nechápete do jakého nebezpečí se tu řítíme?“
„To vy nechápete!“ Dentův hromový hlas mě uzemnil.
Pak ale klidným tónem pokrčoval: „Povím vám jednu historku z doby, kdy jsem byl ještě student jako vy. Účastnil jsem se tehdy, jako testovací subjekt, jistých experimentů s ovlivňováním smyslového vnímání. Bral jste někdy drogy? Ne? Já do té doby také ne. Ale a o to více mě lákala možnost vyzkoušet, zda je pravda co se o LSD tehdy říkalo. A bylo to něco neskutečného. Byl mi vyjeven svět plný nových barev, tvarů a zkušeností. Svět tak podobný, ale zároveň tak odlišný od toho našeho. V té době jsem si položil jistou otázku: Byl můj zážitek pouze imaginárním výtvorem mé omámené mysli, nebo mi ten lék dovolil prohlédnout skrze iluze našeho světa a spatřit skutečnou realitu?“
„Když jsem pak později propadl svému výzkumu, musel jsem se v jeho kontextu začít ptát zcela identicky. Co když svět, ve kterém žijeme, není skutečnější než kdejaké báchorky v pohádkách pro děti. Co když ten druhý svět, ač pln šílenství, je vlastně tou skutečnou realitou a my, zaslepeni vlastním zdegenerovaným vnímáním, to jen nejsme schopni postřehnout?“
„To je otázka na kterou MUSÍM ZNÁT ODPOVĚĎ!“
Už si přesně nepamatuji, jak náš rozhovor následně pokračoval. Vím jen, že jsme se mezi sebou ošklivě pohádali o tom, čeho se Dent snažil docílit. Rozlobený a pln emocí jsem ten večer ve spěchu opustil profesorovu vilu, nechávajíc všechno to šílenství daleko za sebou.
8
Následující den jsem se cítil provinile. Profesor Dent, byl můj přítel a rozhodně si z mé strany nezasloužil takové jednání. Navíc jsem měl strach. Předtuchu, že by se profesor mohl pokusit o něco bláhového.
Místo školy jsem tedy okamžitě zamířil zpět na třináctou avenue. Dveře jsem si si odemkl klíčem, jež mi Dent nechal nedávno vyhotovit. „PROFESORÉÉÉ…“ Nikdo na mé volání neodpovídal a co hůř, Dent nebyl po celém domě k nalezení. Možnost jeho odchodu jsem vyloučil. To bylo něco, co už profesor pár měsíců neudělal.
Pak mě zamrazilo. Vzpomněl jsem si na onu malou místnost ze včerejšího dne. Tu poslední jsem ještě neprohledal.
Měl jsem sevřené hrdlo, když jsem kráčel dovnitř. Vše vypadalo, tak jako předchozí večer. Dvě židle, stůl a na něm pohozena dřevěná vyřezávaná hůlka. Ve stěně otvor s odhaleným obrazem.
Pomalu jsem přistupoval k plátnu, blíže a blíže. Něco bylo jinak než včera. Něco… Pak se mi zatočila hlava. Zbledl jsem a můj křik postupně přešel v šílený vřískot. V panice jsem srazil obě židle i stolek. Hůlka, co do té doby ležela, vylétla do vzduchu a vykreslila několik krkolomných obratů. Následně vše zavalil černý kouř. Vycházel z té proklaté magické věci. A co hůř, hůlka začala sršet žhavé jiskry následované bouřlivými plameny. Věděl jsem že nezbývá moc času. Udělal jsem to jediné, co v tu mi v tu chvíli dávalo smysl. Vytrhl jsem obraz ze zdi a prchal z onoho zpropadeného místa, co mi mé síly stačily.
Oheň se ten den postaral o dokončení zkázy.
9
Teď už znáte můj příběh.
Pravděpodobně si myslíte, že vás buď tahám za nos, nebo že jsem snad úplně zešílel. Ale na takové názory vám hluboce kašlu. Jsem totiž ve stavu, kdy mi nikdo z vás (ani já sám) už nedokáže pomoci. Byl jsem pošpiněn… fyzicky i mentálně. Pošpiněn tím plíživým šílenstvím, s nímž jsme si profesor, a následně i já, tak bláhově zahrávali.
Byli jste varování.
Nezahrávejte si s čímkoliv, co zůstalo po požáru na třinácté avenue. A hlavně si nezahrávejte s tím, co najdete u mě doma. A až to najdete, zadívejte se pozorně na to mistrovské dílo. Zadívejte se pozorně a ono plátno vám vyjeví jaký osud potkal profesora Maxmiliána Denta a jaký brzo čeká i mne samotného. Uvidíte to, co jsem viděl i já v onen osudný večer.
Mého nejlepšího přítele, jehož zoufalé prázdné oči mě prosily o záchranu z té prokleté podzimní krajiny.