Tohle srdce nikdy neselže

Publikováno

2. 3. 2023

Aktualizováno

20. 12. 2023

1

Občas se lidem zdají opravdu divné sny. Něco důležitého se stane nebo se má stát a vaše hlava se s tím v noci vypořádá po svém a splete všechny zážitky, představy i budoucí obavy v jeden chuchvalec nesmyslů. Následující sen se mi navždy vryl do paměti. Zdál se mi totiž noc před událostí, která obrátila celý můj dosavadní život na ruby.

Vcházím do obchodu. Jeho podobu ani umístění si nevybavuji a ani to již není důležité. Co mě na první pohled upoutá je velký masivní pult a za ním muž, prodejce. Pomalu přistupuji a pozoruji, jak se na mě šibalsky usmívá, jako by už tušil důvod mé návštěvy. Čím blíže k němu jsem, tím se ten úsměv na jeho tváři zdá širší a širší, dostávajíc skoro až ďábelskou grimasu. Ještě než dorazím dostatečně blízko a opřu se o pult, stihne muž pomalým pohybem vytáhnout ze spodku předmět a položit ho opatrně před sebe na desku. Srdce. Obnažené lidské srdce, celé od krve. Orgán, který pohání mašinérii zvanou lidské tělo. K mému zděšení pozoruji, jak to vystavené přede mnou ještě stále nepatrně bije a čas od času vyplivne kaňky krve, které se rozpíjejí po pultu a stékají malými potůčky na podlahu. Výraz prodejce se v tu chvíli změní na zklamání, zřejmě proto, že jeho nabídka zákazníka nezaujala tak, jak předpokládal. Chvilka zamyšlení a už je přede mnou opět usměvavý pán, vytahujíc z pod pultu další předmět k prodeji. Tentokrát to na první pohled vypadá jako… hodiny? Hodinový stroj nebo něco, co ho napodobuje. Spousta ozubených koleček různých velikosti, pružinek, os, propojek a dalších mechanických součástek tvořících symetrický celek, co by se vám asi vešel do dlaní. Pozorně strojek před sebou pozoruji. Kolečka se v pravidelném rytmu pohybují a cvakají různou rychlostí, v závislosti na jejich velikosti a umístění. Celé to na člověka působí skoro až uklidňujícím dojmem. Jako by se mu vybavily hodiny, co kdysi visely na zdi u babičky, za jejichž tikotu večer usínal. Idyla je však přerušena v okamžiku, než člověku dojde jistá podobnost onoho rafinovaného strojku se zakrvaveným předmětem nalevo od něj. Najednou není pochyb, že mechanismus plní stejný účel, ačkoliv není jasné pro koho, nebo spíše pro co, je určen. Prodejce zareaguje na moje zděšení stejně jako v předchozím případě a pokládá přede mě další předmět, usmívajíc se více než kdykoliv před tím. Snažím se porozumět tomu, co vidím. Malá hrouda neurčitého vejčitého tvaru, vyrobená z cizáckých materiálů, jejichž původ si ani netroufnu odhadnout. Z části vypadá organicky, z části mechanicky. Měkký vnitřek pomalu pulsuje a napíná se o vnější kostru spletitého tvaru. Při tom periodicky mění barvu ze šedé na světle zelenou. Muž za pultem se poprvé od našeho setkání chystá promluvit. „Tohle…,“ začne větu, kterou však nedokončí. Opatrně se rozhlédne kolem sebe, jako bychom nebyli sami, přikloní se ke mě a s rukou u úst mi zašeptá: „Tohle vám nikdy neselže.“

A pak jsem procitl. Vycházející slunce mě pálilo do očí a osvětlovalo skrze prosklenou stěnu celý můj apartmán. Venku už bylo nějakou dobu pěkně živo. Většina populace města se snažila dostat v tuto dobu do práce, a to různými prostředky. Ti, co se odvážili nasednou do aut, se teď tlačili v dlouhých kolonách a navzájem po sobě zběsile troubili. Druzí, kteří se spolehli na vlastní nohy nebo hromadnou dopravu, na tom nebyli o nic lépe. Tlačili se, naráželi do sebe a zběsile se snažili prodřít davem po chodníku, na jehož konci je čekal dav další. Někteří ten ranní stres nevydrželi a po vzoru řidičů vyjadřovali svoji nespokojenost četnými nadávkami. Mezi tou kakofonií zloby a nenávisti prolétala hejna hladových holubů, hledajíc si snídani mezi zbytky hod-dogů a jiných lidských pochutin. Čas od času některý z opeřenců vrátil ztrávené pečivo zpět k zemi, vyvolávajíc tím ještě více nadávek a troubení.

Ten pohled si velmi dobře pamatuji, protože to bylo tehdy naposled. Poslední den v mém skromném bytě. Bylo to už tak dávno, co jsme ho se ženou pořídili. Byli jsme tehdy mladí novomanželé a ani jeden z nás netušil, že zde prožijeme celý náš společný život. Nerad jsem se s ním loučil. A to i přesto, že těch posledních pár let o samotě v něm bylo smutných. Některé věci vám prostě přirostou k srdci a nechcete se jich vzdát za žádnou cenu. V mém případě byla ta cena však zatraceně velká a ztráta obydlí byla jen malou kapkou v bouři, co měla dorazit.

Zabouchl jsem za sebou dveře. Nevzal jsem si sebou na cestu žádná zavazadla ani osobní věci. Věděl jsem, že nic z toho nebudu už nikdy potřebovat.

2

Když dostanete pozvánku do místa s tak honosným názvem jako je Experimentální výzkumné zařízení, čekali byste nejspíše moderní, čistě zařízenou budovu v nějaké bohaté městské části. Pro návštěvníky a zaměstnance je zde připraveno rozsáhlé parkoviště s volnými místy. Na pozemku je udržován anglický trávník s nejrůznější výsadbou okrasných stromků a záhonů. Ke vstupní hale vás dovede chodník, obklopený čerstvě natřenými lavičkami a odpadkovými koši. Za širokými prosklenými dveřmi vás přivítá příjemná recepční a odešle vás jednou z dlouhých osvětlených chodeb směrem na vaši domluvenou schůzku.

Pro mě však osud přichystal něco zcela jiného. Několikrát jsem si musel ověřovat, zda adresa na pozvánce opravdu odpovídá tomu, kam mě navigace dovedla. Přede mnou stála letitá, oprýskaná budova s vymlácenými okny. A nebyla jediná. Nacházel jsem se ve staré industriální čtvrti, která byla, po jistém ekonomickém kolapsu, již zcela opuštěná a mrtvá. Byla to přesně ta část města, kde byste se rozhodně nechtěli procházet sami v nočních hodinách. Popravdě, ani ve dne to zde nepůsobilo bezpečným dojmem. Dalo se mluvit o štěstí, že jsem tu doposud nenarazil na žádného bezdomovce, feťáka nebo jinou stejně ztracenou existenci. Nepříjemné pocity ve mě postupně narůstaly a nebýt toho, že se zde mělo nacházet místo mé poslední pomoci, v životě bych se tu neukázal.

Opatrně jsem celou budovu obešel. Ani známka po jakékoliv existenci života nebo lidské aktivitě. Vážně už jsem přemýšlel o odchodu, když tu jsem si všiml nenápadných zrezivělých bočních dveří, zřejmě vedoucích někam do suterénu. Byly to dveře nepatrné, avšak, jak se následně ukázalo, velmi solidní železné konstrukce, kterou by ani hrubá síla nedokázala jen tak vyrazit. Nebyla zde žádná informační cedulka ani zvonek. Jediné, co upoutalo moji pozornost, byla písmena vyrytá v nánosu rzi na oněch dveřích. 042 — stejné jako číslo na moji pozvánce. Kvůli absenci kliky mi nezbylo nic jiného než zabušit a následně čekat.

To ticho mě děsilo. Nejen že se dlouhou dobu nic neozývalo zpoza dveří, ale ani z okolních budov a celé té zchátralé čtvrti. Bylo to, jako by se tu zastavil čas. Jako by odsud nějaká záhadná síla vysála veškerý život. Ani vítr, který často bývá jediným návštěvníkem podobných míst, si sem nenašel cestu.

Pak jsem sebou trhl. Z letargie mě probrala sekvence dunivých zvuků, jejichž intenzita postupně narůstala. Někdo šel ke dveřím. Přibližně ve výšce mé hlavy se otevřelo malé skryté okénko a já si uvědomil, že mě ze tmy na druhé straně pozoruje pár něčích očí. „Máte pozvánku?“ Beze slova jsem škvírou prostrčil lístek, který jsem do té doby svíral v ruce. „Hmm, tak to jste vy.“ Cvaknutí mechanismu napovědělo, co se bude dít. Dveře se pomalu se skřípotem pootevřely a já hleděl do studené úzké chodby. Na podlaze byly vyskládány zašpiněné dlaždice s černo-bílým střídavým vzorem. Stěny působily odpudivě. Byly potažené něčím, co mělo zřejmě zajistit jejich odolnost vůči studeným vlhkým podmínkám suterénu. Tunel přede mnou se ztrácel do nekonečné černoty v dáli. Jeho tísnivou atmosféru narušovalo jen občasné poblikávající osvětlení, táhnoucí se jako jako páteř podél celé chodby.

„Panstvo tu snad čeká na kočár? Koukejte zapadnout dovnitř, já na vás tady nemam celej den!“ Dveře se za mnou se zahřměním zabouchly a jejich ozvěna se linula chodbou. „Dobře mě poslouchejte, ať to nemusím vopakovat. Půjdete teďka pořád dál rovně, až na tu křižovatku kde svítí červený světla. Pak se dáte vlevo a pokračujte dokud nenarazíte na takovou větší osvětlenou místnost. Nemůžete ji minout a doktor už tam na vás čeká.“ Chvíli jsem si drobného muže v monterkách se zlověstným výrazem na tváři prohlížel. Myslím, že mi někoho připomínal, ale nebyl čas to detailněji zkoumat. Vyrazil jsem dle instrukcí, ještě než jsem stihl schytat další vlnu nadávek na moji osobu.

Cesta ubíhala pomalu. Ne proto, že by se mi špatně šlo, ale měl jsem pocit, jako bych se celou dobu nepohnul z místa. Nebylo tu nic, podle čeho by se dalo orientovat. Všechno vypadalo stejně ponuře. Identická část chodby se rozpínavě opakovala do nekonečna. Čas od času vystoupily z temnoty okolních stěn obrysy dveří a oken. Ani jednou jsem však nesebral odvahu k tomu, abych prozkoumal obsah za nimi. Ty podivné zvuky, které se odtamtud ozývaly, mi měly být tehdy varováním, abych se otočil a utíkal bezmyšlenkovitě zpět. Já ale neustoupil. Namísto logiky, bylo moje tělo ovládáno pomocí strašlivých sil a principů, kterým jsem v té době nerozuměl. A dovedli mě až do místa, které mi popsal ten malý zlostný mužík v monterkách.

„Kde sakra je, už tu měl být před… ááá, tady vás konečně máme. Pojďte dál, už je tu pro vás všechno připraveno.“ Muž v bílem plášti proměnil v mžiku svůj otrávený výraz na široký úsměv a pokynul mi, abych se posadil naproti kancelářskému stolu u dveří. Kromě různorodého lékařského náčiní, neznámého účelu, zde byl uprostřed rovnoměrně vyskládán štos papírů. Jak jsem následně pochopil, čekaly už jen na můj podpis. „Ničeho se nemusíte bát, jsou to všechno standardní věci, jak už vám před tím asi vysvětlili na centrále.“ Doktor začal hbitě listovat mezi papíry a ukazoval: „Tady je smlouva o převodu majetku. Tady nám přenecháváte veškeré vaše součásti, které již nebudete dále potřebovat…“ Na tváři doktora se objevil jízlivý úsměv a v jeho malých kulatých brýlích se zablesklo. „… a tady se vzdáváte možnosti případných reklamací, pokud by nastaly nějaké… ehm… komplikace. Ale nebojte. Samozřejmě to nedělám poprvé a úspěšnost je… no, řekněme velmi dobrá,“ dodal s nepatrným mrknutí poté, co si všiml mého nezdravého výrazu ve tváři. „Vždyť víte jací jsou právníci. Znáte je, ne? Jakmile má něco nálepku experimentální, tak na to hned chtějí extra razítko a potvrzení.“

Jak jsem postupně probíral tou horou lejster a podepisoval, začínalo se mi dělat stále více a více nevolno. Měl jsem pocit, jako by se ty věže různého haraburdí na obou stranách stolu měli každou chvíli sesypat a uvěznit mě. „Výborně, ten by poslední.“ Pokýval na mě s úsměvem doktor. „A teď se prosím posaďte támhle na naše operační křeslo. Můj asistent vás za chvilku uspí a půjdeme na to.“ Až nyní jsem si všiml té druhé osoby v místnosti. Jak jsem ho jen mohl přehlédnout? Zatímco pan doktor byl protáhlé vyzáblé postavy, asistent spíše připomínal vyhazovače z nočního klubu. Hromotlukova plešatá hlava humorně kontrastovala s rozcuchaným účesem jeho nadřízeného. Zřejmě jediným společným znakem obou mužů byl bílý nemocniční plášť, který však na asistentovi působil asi tak přirozeně jako pěst na oku. Nehybný a zamračený výraz dával jasně najevo, že to není ten typ, co by si chtěl s pacienty povídat a utěšovat je. Mě v tu chvíli ale stejně nebylo příliš do řeči, a tak jsem se beze slova uvelebil do připraveného křesla. Doufal jsem, že mě ten kolohnát uspí rajským plynem a ne ránou do hlavy. Naštěstí byla zvolena první možnost a já začal pomalu upadat do bezvědomí. Místnost se začala v mé mysli zahalovat v neproniknutelné mlze. Postupně zmizel operační stůl, lékařské přístroje, police s počítačovým vybavením i to velké akvárium naplněné vodou. Proč by zrovna tady potřebovali pěstovat vodní faunu a flóru? Tato záhada mi měla být zanedlouho odhalena.

3

Z průběhu zákroku si téměř nic nepamatuji. Jak jinak? Byl jsem přece pod působením silné narkózy. A to skoro 12 hodin, jak mi bylo následně vysvětleno během po-operačního vyšetření. Nicméně, postupem času se v mé mysli začaly stále častěji a častěji zjevovat obrazy jistých podivných událostí. Vzpomínky či halucinace z období, které jsem nedokázal nikam zařadit. Byly to vize absolutní nicoty. Jako bych se ocitl v nějaké paralelní dimenzi, kde neexistuje prostor ani čas. Kde je vše je smrštěné do jediného bezrozměrného bodu, ve kterém se nacházíte vy, veškerá existence, ale zároveň také vůbec nic. Všechny mé smysly kompletně otupělé. Nedokázal jsem nic vidět, slyšet, ani jakkoliv vnímat. Tyto pojmy zde byly naprosto cizí a neexistující. Zůstal jsem jen já a má mysl, která ničemu z toho nerozuměla. Jak dlouho mohl tento stav trvat? To vůbec netuším. Když se totiž nacházíte v totální izolaci, bez jakýchkoliv interakcí se světem, je čas víceméně zbytečný pojem.

První změna, která nastala, byla bolest. Extrémní bolest z neznámého zdroje, prostupující celou mou existencí, dovádějící mě až k hranici šílenství. Nejprve se jí snažil vzdorovat, ale bylo to marné. Nebylo kam utéci. Moje mysl, lapená sama v sobě, se s tím musela nějak vyrovnat. Jakkoliv vyrovnat. A tak, místo ignorace bolesti, jsem se na ní ještě více koncentroval. Paradoxní přístup, ale měl zajímavé důsledky. Jako by se ta nesnesitelná bolest se stala mou přirozenou součástí. Najednou to nebyla bolest, ale něco úplně jiného. Vibrace, které mnou prostupovali skrz na skrz. A já pochopil, že to brnění i ty vibrace mají svůj specifický význam. Byl to zvuk a já ho zřetelně vnímal.

To, co jsem slyšel, by se dalo nejlépe přirovnat k šelestění starého analogového rádia, jež se marně snažíte přeladit na nějakou dostupnou stanici. Byla to směsice náhodného šumu, bez jakékoliv řádu a logiky. Všechno se ale zanedlouho změnilo. Šum přešel v shluk různých umělých tónů, které se mezi sebou dohadovaly v obludné harmonii. Některé frekvence vyčnívaly silněji nad ostatní a postupně začaly utvářet koherentní celky. Uvědomil jsem si, že znám jejich význam. Byly to hlasy. Slabé, špatně srozumitelné, ale dozajista lidské hlasy, které se mezi sebou o něčem bavily. „… přepoj to a zapni… teď konfigurovat vize… restart srdce…“ To jsou jen některé z frázi a slov, jež se mi povedlo rozeznat a které mi utkvěly v paměti. Nic z toho nedávalo smysl.

Po chvíli se slova proměnila opět v šum a já znovu pocítil prudkou bolest, avšak zcela odlišnou od té předchozí. Bylo to, jako když do vás uhodí blesk rozpálený na miliony stupňů. Tentokráte jsem už byl ale připraven a začal svou mysl ihned koncentrovat. Nedostavily se však předchozí vibrace, ale něco úplně jiného. Namísto nicoty, prázdného bodu ve kterém jsem dosud existoval, se objevila černočerná tma a náznaky prostoru. Poté jsem začal v okolní temnotě zaznamenávat drobné fluktuace, skládající se z miniaturních osvětlených teček. Jako by kolem mě létalo hejno splašených světlušek. Celé to po chvíli přešlo do chaotického víření černé, bílé a nejrůznějších odstínů mezi nim. Jako bych sledoval statický šum z rozladěné televizní obrazovky. Byl jsem tehdy na pokraji úplného mentálního vysílení a tušil, že nebudu tento stav schopen dlouhodobě udržet. Sebral jsem proto poslední zbytky mého vědomého já a začal ho maximálně koncentrovat na obrazové i zvukové vjemy kolem.

A pak, jako když cvaknete vypínačem, se vše rázem proměnilo. Čistě a srozumitelně jsem vnímal to, co vidím a slyším. „Kam to sakra míříš s tou kamerou? Ještě to nemáš zapínat!“ Ozvalo se, a já s hrůzou pochopil, co jsem v ten moment před sebou viděl. Moje mysl upadla do bezvědomí a já raději zapomněl.

4

Ten zázračný lékařský zákrok mi kompletně změnil život. Pryč byla najednou veškerá bolest, únava i nemoci. Všechny ty zastaralé a chorobami prolezlé součásti byly nahrazeny novou a lepší variantou. Sbohem rakovino, ty jedna stará mrcho! Měl jsem energie na rozdávání. Síla býka, mrštnost geparda a moje smysly se dokázaly koncentrovat na novou nevídanou hranici. Potřeba spánku byla, k mému velkému překvapení, téměř minimální. Mohl jsem fungovat skoro celý den bez zastavení. Prostě, těch prvních pár měsíců si moje nové já připadalo jako nadčlověk. I přes stále existující fyzické i mentální hranice jsem se cítil být nesmrtelný. Jak bláhová to myšlenka.

Jestli si teď říkáte, že byste se mnou hned měnili, tak vězte, že všechno má i svou stinnou stránku. Nic není v tomto světě zadarmo, a i to, co mi tehdy zachránilo můj skomírající život, muselo být něčím vykoupeno. Moje životní úspory na stáří. Můj obstarožní automobil. Můj skromný byt, který jsme si s ženou jako mladí novomanželé kdysi pořídili. Všechno co jsem kdy vlastnil a miloval bylo najednou pryč. A bylo to málo, zatraceně málo.

Kdyby to bylo možné, a věřil bych v to, prodal bych jim třeba i svou vlastní duši. Nicméně ta banda zločinců, respektive obchodníků, něčemu takovému také nevěřila. A tak jsem mohl navíc nabídnout pouze to poslední fyzické, co mi zbylo. Těch pár funkčních a zachovalých orgánů bylo zřejmě vydraženo za tu nejlepší cenu, stejně zoufalým, nicméně bohatším čekatelům než jsem byl já sám. A tak zůstaly jen pozůstatky mého původního já a mé nové vylepšené tělo. Tělo, které mi tehdy ještě ani nepatřilo. Bylo mi totiž pouze zapůjčeno, a to do doby, než splatím i ten poslední zbytek z neuvěřitelné sumy. Účet za nejmodernější technologie a experimentální lékařské procedury, dostupné jen hrstce vyvolených šťastlivců.

To, co následovalo po mém propuštění lékaři, bych nepřál nikomu, ani svému nejhoršímu nepříteli. Na dalších 30 let jsem se stal majetkem jisté důlní korporace, a ta se rozhodla mého plného potenciálu dokonale využít. Díky mé neuvěřitelné odolnosti a výdrži jsem byl vysílán do prostředí s extrémními podmínkami, ať už na zemi nebo mimo ní. Místa, na která by se běžný člověk ani neopovážil pomyslet. Moje úkoly zde byly různé. Od rutinních oprav těžebních zařízení až po exterminaci nově objevených nebezpečných mimozemských druhů. Připadal jsem si tak trochu jako taková děvečka/terminátor pro všechno. Někdo, koho vyšlou když jsou vyčerpány všechny ostatní možnosti nebo není nikdo lepší po ruce. Pracovní doba byla určena téměř na 20 hodin denně, zbytek byl vyhrazen na opravy, údržbu a mentální regeneraci. Reálně jsem měl každý den tak necelou hodinu nebo dvě pro sebe, abych se dal do hromady.

Ptáte se, jak jsem ten volný čas trávil? Úplně stejně jako když jsem byl ještě normální člověk, před mou proměnnou. Vzal jsem do ruky první knihu co byla po ruce a četl jsem si. Skryt někde v zákoutí, mimo společnost všech ostatních. Bizarní přístup, když si pomyslím, že už tehdy jsem byl schopen, pomocí nových vyspělých hardwarových rozhraní, přijímat do mozku informace v elektronické podobě, a to ve velkých objemech i rychlostech. Nicméně ta primitivní činnost, to obracení stránek skutečné fyzické knihy a následné pomalé dekódování jejího obsahu mi dávalo jistý neocenitelný pocit. Pocit, že je ve mě ještě stále zbytek člověka, kterým jsem býval. Byly to moje okamžiky útěku od dystopické reality, do níž jsem byl uvržen.

Často jsem tehdy vzpomínal na ten absurdní sled událostí, který mě sem dovedl. Ten zvláštní sen o obchodníkovi srdcí. Poslední ranní probuzení bytě, tom který jsme si kdysi dávnou se ženou pořídili a kde jsme prožili zbytek našeho společného života. Cesta do zapomenuté a zchátralé části města, kde se zastavil čas. Zrezavělé dveře s číslem 042 i ten malý zlostný mužík v monterkách, který je přišel otevřít. Dlouhá cesta sérií ponurých chodeb, plných podivných zvuků, jejichž varování jsem ignoroval. Ten jízlivý doktor i jeho neandrtálský asistent. Operační sál plný samého podezřelého náčiní a haraburdí. Uspání i ty následné halucinace během procedury. Vize, které jsem dlouhou dobu pokládal za výplod mé fantazie, o nichž však teď již vím, že byly zcela skutečné. Ten okamžik, kdy došlo během operace omylem k zapnutí zvukových i obrazových funkcí, jež byla moje mysl schopna vnímat. Ten okamžik, kdy jsem skrze připojené snímací zařízení spatřil, co bylo účelem onoho záhadného akvária na operačním sále. Napojeno na shluk tenkých barevných kabelů, vznášelo se zde to poslední živé, co ze mě zůstalo. Můj vlastní obnažený lidský mozek, jež měl být následně přesunut do plně robotického těla.

5

Po 30 letech jsem byl propuštěn na svobodu. Žádné velké fanfáry ani děkovné rozloučení se nekonali. Prostý elektronický podpis stvrdil splacení všech závazků a i to, že jsem byl konečně vlastníkem sebe sama. Byl jsem plný nadějí a zároveň i strachu z neznáma. Svět, který jsem si pamatoval ještě jako člověk se nenávratně změnil a já nevěděl, zda do něj budu vůbec schopen zapadnout. A mé obavy se následně ukázaly jako zcela oprávněné.

V té době byla již robotizace lidí, ať již částečná nebo úplná, běžnou záležitostí. A byla to také věc, která rozdělovala celou společnost. Na jedné straně stáli zastánci technologické konverze. Ti co věřili, že robotizace je další logickým evolučním krokem člověka. Na opačné straně spektra byly nábožensky a duchovně založené skupiny, které pokládaly mě podobné za pouhé bezduché stroje. Stroje, co přišly i o poslední zbytek lidské podstaty. Nástroje ďábla, co zaprodaly svoji duši ve jménu pokroku.

Většina lidí neměla naštěstí takto radikální názor. Náhrada poškozené končetiny nebo orgánu za její robotický ekvivalent byla chápána jako zcela normální. Nicméně jedinci, kteří podstoupili plnou robotizaci, zažívali od ostatních často izolaci a pohrdání. „Když to má v sobě víc oceli než života, tak už to přece není člověk, ne?“ Ozývalo se z nejedné televizní debaty.

Toto společenské vnímání se promítalo i do pracovního trhu. Nikdo bohužel nechtěl najímat roboťáky do lépe placených odborných pozic, kde zatím elektronizace ani umělá inteligence nestihly plně nahradit lidský faktor. „Bohužel, kvůli vašemu stavu vás nemůžeme přijmout. Někteří naši zákazníci by to mohli vnímat negativně.“ Už ani nevím, kolikrát jsem podobnou výmluvu slyšel. „Já si nezaplatil za to, aby mě obsluhovala takováhle mechanická kreatura.“ Byla věta, která ukončila moje jednodenní působení v restauračním odvětví. Dalších příkladů už snad netřeba.

A tak pro mě zbyla pouze podřadná a špatně placená místa. Taková, kterých by se slušný člověk ani nedotkl. Manuální práce v obtíženém a zamořeném prostředí, jež zatím nebylo možné spolehlivě automatizovat. Byl jsem tehdy rád alespoň za to málo, co jsem dostával, neboť to dostačovalo na drobné opravy a potřebnou údržbu mého těla. S nostalgií jsem vzpomínal na předchozí 30-leté období, kdy jsem od korporace dostával veškerý servis zcela zadarmo a dokonce v nadstandardní kvalitě. O té jsem si nyní mohl nechat jen zdát. Pokus o návrat k mému předchozímu zaměstnavateli/vlastníkovi skončil neslavně. „Váš model už je bohužel zastaralý, jeho údržba se nám nevyplatí. A přesun do nového modelu by byl značně riskantní a nákladný.“ To jsem si nemohl samozřejmě dovolit.

A pak přišla událost která vše změnila, a to nejen pro mě. Válka. Už ani nevím kdo s kým bojoval, ani proč konflikt vypukl. Možná to bylo kvůli nedostatku zdrojů či spor o stará území. Možná to byl boj států proti korporacím. Možná to byla invaze z lidských kolonií, vyhoštěných kdysi dávno mimo svou domovskou planetu. Už nevím a po tak dlouhé době je mi to vlastně i jedno. Důležité pro mě tehdy bylo, že mě potřebovali. Armáda prioritně vybírala jedince s robotickými vylepšeními, jejichž efektivita v boji a šance na přežití byla obvykle mnohem vyšší. A plně robotizovaní jedinci byli nejžádanější artikl.

Moje tělo dostalo po dlouhé době pořádnou revizi. Většina zastaralých dílů byla nahrazena aktuální variantou. Hlavní řídící jednotka, jíž technici s oblibou říkávali robo-srdce, dostala svou druhou záložní rezervu pro případ nečekaného selhání. Kapacita vnitřní baterie se navýšila a nabíjecí systém byl rozšířen o fotovoltaicko-tepelný zdroj, umožňující odčerpávat energii dopadající na metalický povrch těla. Moje funkce byly doplněny o nejmodernější zbraňové systémy, jaké svět v té době znal. A úkol, který jsem obdržel, zněl poměrně jednoduše. Zabíjet a ničit nepřátele v co největší možné míře. Byl jsem připraven…, nebo jsem si to alespoň myslel.

Zdánlivě dobře organizovaný počátek válečného tažení se velmi rychle změnil v totální chaos. Roboťáci na obou stranách konfliktu řádili jako smyslu zbavení. Často nebylo jasné, zda je útočící jedinec nepřítel nebo spolubojovník. Nezbývalo nic jiného než řídit se jednoduchým pravidlem: Když jsi na pochybách, zabij to. Nějakým zázrakem se mi podařilo tuto, poměrně krátce trvající fázi, přežít.

Poté nějakému idiotovi ve velení, zřejmě z prohrávající strany, ujela ruka a byly vypuštěny rakety. K smůle všech však nešlo o žádné zastaralé nukleární střely, ale o novou generaci kombinující štěpení atomů s následným generováním uměle vytvořených a zhoubných biologických složek. Během pár minut byl veškerý vojenský odpor zlikvidován, a to včetně skoro celé lidské populace. To malé procento co přežilo, a nemělo to štěstí být plně robotizované, bylo do několika dní vyhubeno zhoubnými patogeny a jedy, jež postupně vyplnili celou pozemskou atmosféru. Ti, co se stihli před vypuknutím války dostat do evakuačních raket, mohli mluvit o obrovském štěstí. Jejich návrat zpět byl však zhola nemožný. Povrch i atmosféra planety se stali pro normální život smrtící. Přežil jsem jen já a pozůstatky robotizovaných válečníku, pro které byly tyto extrémní podmínky snesitelné.

6

A tak jsem tu zůstal. Téměř sám na opuštěné zdevastované planetě, které jsme kdysi říkali domov. Nevím kolik let již od konfliktu uplynulo, ale moc se toho nezměnilo. Procházím denně ruinami civilizace, kterou již nikdo nikdy neopraví. Hledám v troskách zbytky technologií, kterými bych mohl opravit svoje rozpadající se, zastaralé tělo. Modlím se k zatažené obloze, aby po dlouhé době zase vysvitlo těch málo slunečních paprsků, potřebných pro dobití mých skomírajících bateriových článků. Moje hlavní řídící jednotka nedávno odešla a jediný důvod, proč tu stále jsem, je druhé záložní robo-srdce. To má však, na rozdíl od toho původního, značně omezenou životnost, a tak už jen počítám dny, které mi zbývají.

Nedávno jsem narazil na trosky městské čtvrti, které mi připadaly povědomé. Cítil jsem se jako tehdy dávno, v té opuštěné části města u rezavých dveří s číslem 042, kam jsem se měl dostavit na vykonání jisté radikální lékařské procedury. Cítil jsem, jako by se zastavil čas a nějaká záhadná síla odsud vysála veškerý život, barvy i zvuk. Bylo tam ticho…, absolutní ticho. A pak mi došel můj omyl. Došlo mi, že tento stav není moje vzpomínka, ale nový normál. Že takto to teď vypadá úplně všude. Je jedno kam jdete, nedá se před tím utéct.

Proč jsem se jen tehdy v té ponuré podzemní chodbě neotočil a nevzal nohy na ramena, ačkoliv mi všechny mé smyly radily, abych to udělal? Proč jsem jen vytrval a došel až do toho prokletého operačního sálu, kde mě měli zbavit všech chorob a utrpení? Teď už to vím, může za to nemoc. Nemoc, kterou mi ani ta náročná a komplikovaná operace nedokázala vyléčit. Nemoc, která mě stíhá už od úplného počátku a jež může za všechno moje dosavadní utrpení. Nemoc, kterou mám, stejně jako vy, zakódovanou hluboko v podstatě svého vlastního bytí. Moje vůle žít.

A tak se tu procházím, v troskách lidské civilizace. Hledajíc náhradní řídící jednotku, jež by prodloužila mé bytí i utrpení na tomto světě. A pokaždé, když najdu cokoliv, co by mohlo onu životně důležitou součástku nahradit, tak lžu sám sobě: „Tohle srdce nikdy neselže.“