Ta jáma se sama nevykope

Publikováno

24. 6. 2025

Neklid

„Je to démon,“ byla fráze, jež upoutala mou pozornost v jedno dusné letní odpoledne. Uvelebil jsem se pohodlně do křesla, zavřel oči a přemítal nad významem těch slov, zatímco mě sluneční paprsky příjemně hladily po tváři. Když jsem pak za okamžik procitl, zjistil jsem, že sedím na venkovní terase kavárny zcela osamocen.

Kdo pak mohl být autorem onoho záhadného prohlášení? Byly to snad ty dvě postarší dámy, co ještě před chvílí popíjely u sousedního stolu zázvorovou limonádu? Nebo ho pronesl nějaký náhodný kolemjdoucí?

Dopil jsem poslední zbytek vychladlé kávy a vložil dospod podšálku bankovku. Její hodnota značně převyšovala mou útratu, a to i včetně spropitného, ale neměl jsem již sebemenší náladu mluvit s nevrlým personálem. Vyrazil jsem pomalým krokem do nedalekého labyrintu uliček, jež vytvořila hustá městská zástavba rozličných obytných domů a budov. Jejich pokřivené převislé střechy na mě vrhaly příjemně chladivý stín, zatímco já se bloumal kamsi do neznáma. A někde v pozadí myšlenek mi stále rezonovala ona tajemná věta.

Jak jsem však později zjistil, nebyl jsem jediný, kdo něco podobného zaslechl. Naším městem se začaly pomalu šířit nejrůznější zmínky a dohady o čemsi, co nedávalo lidem spát. Často jste si mohli všimnout, jak si lidé mezi sebou cosi potají šuškají, dávajíc si u toho pozor, aby snad jediné slůvko náhodou neuniklo k cizím uším. Bylo jedno, zda jste navštívili obchod, divadlo nebo třeba jen hospodu. Všude jste se dostali do přítomnosti skupinek, diskutujících onu neklidnou atmosféru, která na nás všechny to dusné léto dopadla jako balvan. Kdekoliv jste mohli zaslechnout náznaky o čemsi nenormálním, nepřirozeném, či snad dokonce nadpozemském. O něčem, co rozkládalo obyčejnost a racionalitu našeho městečka a transformovalo ji do chaotického víření dohadů a spekulací. A to něco začalo postupně dostávat konkrétní podobu. Ze zcela neurčitého strachu se postupně vyklubala jakási záhadná entita, či spíše podivné individuum.

„Žena to zas zahlídla, když se vracela večer po práci,“ prohodil soused jen tak nezřetelně mezi řečí u piva. Jeho oči při tom v dálce nervózně sledovaly jistou starou industriální čtvrť, která byla již dlouhá léta zcela opuštěná a chátrala. Ač zvědavý, raději jsem se nechtěl vyptávat na detaily. Oba jsme věděli, o čem je řeč, a já ho v ten moment nechtěl ještě více rozrušovat.

Však jeho manželka také nebyla jedinou, koho podobně nepříjemný zážitek potkal. Spousta svědků zmiňovala občasná znepokojující pozorování neurčité a zdánlivě pokřivené siluety. Ať už to bylo ve ztemnělých oknech, stinných klikatých uličkách či v nejrůznějších zapadlých zákoutích. Jen málokomu se chtělo vycházet ven po setmění do spoře osvětlených ulic. Někteří také popisovali nepříjemné pocity, jež v nich vyvolávala chůze potemnělými průchody a podloubími. Jako by je ze stínů zpovzdálí mělo cosi pozorovat, či je snad dokonce i k něčemu vybízet.

Zanedlouho nebylo místa, kam by se před tím fenoménem dalo ukrýt. Trýznivý neklid postupně prorůstal do úplných základů našeho malebného města, až se stal jeho novou a nepřirozenou součástí.

Často jsem fantazíroval a představoval si, jaká je asi tak skutečná podstata oné tajemné entity, kterou někteří odvážnější nazývali démonem. Toto mé počáteční zaujetí postupně eskalovalo skoro až v obsesi. Zanedlouho jsem svůj veškerý volný čas trávil vyšetřováním různorodých indicií. Vyzpovídával jsem údajné svědky, prozkoumával jsem všechna podezřelá místa i zákoutí. Dokonce jsem po celém městě vylepil řadu plakátů, nabízejících odměnu za libovolné informace vedoucí k vysvětlení oné záhady.

Ale všechno to úsilí bylo marné. Veškerá svědectví, ať již přímo nebo nepřímo komunikovaná, nikam nevedla. Všechna ta různorodá vyprávění, spekulace a dohady nedávaly dohromady vlastně žádný smysl. Celé to souznělo asi jako jeden gigantický orchestr, který se díky absenci dirigenta zvrhl v obludnou kakofonii.

I proto jsem také občas přemítal, jestli to vše není jen jeden velký rafinovaný vtip. Nějaká prastará městská legenda, kterou se tu odjakživa lidé strašili pro zábavu. Co když jsem si to jenom začal uvědomovat teprve nedávno? V onen osudný okamžik, kdy jsem ze spánku procitl na terase místní kavárny?

Asi bych tomuto prostému vysvětlení postupem času možná i uvěřil. Osud měl však pro mě naneštěstí přichystány zcela jiné plány a vrhl mě do víru jistých podivuhodných událostí.

Maska

„Taky prázdná?“

Uzavřel jsem dvířka poštovní schránky a přikývl mé všudypřítomné sousedce na odpověď.

„No jasně, ta si zase určitě pořádně přihnula. Jestli za ní půjdete, koukněte se mi prosím vás po dnešních novinách.“

Osobu, kterou měla na mysli, byla jistá paní Šedivá. Nechvalně známá listonoška, co měla na starosti naši městkou část… bohužel. Mezi lidmi panovaly neustálé dohady, zda byla její značná náklonnost k alkoholu důsledkem rozvodu, a nebo ji manžel opustil právě kvůli tomu jejímu věčnému chlastání. Osobně mi to bylo úplně jedno. Jediné, co jsem potřeboval, byl úřední dopis, který mi ten den měla doručovat.

„Když budu mít štěstí, tak to nevyklopila někam do škarpy,“ utěšoval jsem se a namířil si to směrem k jejímu domovu. Jeho adresa byla všem obecně známa. Velmi často se totiž stávalo, že paní Šedivá dokončila každodenní roznášku poněkud předčasně u ní doma, aby se tam mohla, jak se říká, posilnit. V takovém případě vám nezbývalo nic jiného, než vyzvednou svou zásilku právě odsud. Občas tu byl dokonce větší provoz než na samotné poště. Čert ví, proč tu ženskou ještě nevyhodili.

Cesta do cíle netrvala naštěstí příliš dlouho. Zrezivělá skřípající branka mě vpustila dovnitř, přes rozpadlý chodník až k domovním dveřím. Následovalo opakované řinčení zvonku, které jsem raději ještě pojistil důsledným zabušením.

Žádná odezva.

Pozoroval jsem znuděně okolní prales, jež možná kdysi býval zahrádkou. Dům nevypadal popravdě o nic lépe. Střecha chátrala, zdi opadávaly a okna byla…

Z údivu mě probralo opatrné pootevření dveří. Hubená ruka mi naznačila, abych šel dovnitř a následně za mnou rychle zabouchla.

Strnul jsem. Ještě moment zpátky jsem měl v hlavě celou přednášku o mizerné kvalitě dnešních poštovních služeb, ale teď ze mě nevypadlo ani slovo. Bylo mi paní Šedivé upřímně líto. Shrbená vyhublá postava a čelo plné vrásek ji dělaly na pohled výrazně starší, než mohla ve skutečnosti být. Zarudlé oči na mě křičely nedostatkem spánku.

Účel své návštěvy jsem naštěstí nemusel dlouze vysvětlovat. Zřejmě jsem ten den nebyl první. Úřední dopis se během chvilky našel a já se pomalu chystal vzít za kliku na odchod.

„Vi-viděl jste tam venku něco?“

Ta koktavá otázka mě zarazila.

Po mém delším nechápavém mlčení začala paní Šedivá pomalu vysvětlovat. Několik týdnů zpátky měla prý doručovat dopis na poněkud netypickou adresu, až podezřele vzdálenou od jejího obvyklého působiště.

„Nejdřív jsem myslela, že to snad na centrále museli poplýst. Vypadalo to tam jako na konci světa… tak tiše a opuštěně. Nakonec mi ale někdo skutečně přišel otevřít. Víte, neměla jsem moc čas si toho člověka prohlídnout. Von tam měl doma taky pořádně zatemněno, bůh ví proč. A to ani nemluvím, jak to tam páchlo, až z toho člověka štípalo v nose. Ale ještě než jsem odešla, tak jsem se mu stihla podívat do očí a…“

Po sesunutí do křesla pokračovala: „A musela jsem odtamtud rychle pryč. Nevím jak to vysvětlit, ale s tím člověkem… něco bylo strašně špatně.“

Jak mi pak dále řekla, tato nepříjemná událost měla bohužel pokračování. Onen záhadný muž jí měl prý údajně začít sledovat a čas od času se bez varování někde zjevit. Ať už to bylo za okny domů, kde roznášela poštu, či v rozích vzdálených ulic. A pokaždé, když se jejich oči setkaly, sevřel ji takový panický strach, že jediné, co mohla udělat, bylo prchnout do bezpečí svého domova.

„Já… občas se mi zdá, že ho vidím i venku. Jak… jak se sem kouká.“

Ani na chvíli jsem nepochyboval, že tomu opravdu věří. Stačil mi k tomu jediný pohled na okna jejího domku, jež byla všechna bez výjimky důkladně zabedněna.

Pronásledovalo ji snad to samé, co jsem se snažil vypátrat?

Takovou příležitost nešlo propásnout. Ještě ten den jsem navštívil onu záhadnou adresu, kterou mi paní Šedivá poněkud neochotně opsala. Nevím, zda jsem udělal chybu já, nebo ona, ale ta opuštěná zchátralá ulice neviděla živého obyvatele již nejméně desetiletí. Roztrpčeně jsem odcházel, zatímco se mi hlavou honila jistá poznámka z jejího vyprávění.

„Bylo to, jako by něco nosilo masku člověka.“

Jáma

Jednoho dne mi zavolal můj dlouholetý kamarád, aby mě požádal o drobnou službičku. Se ženou měli zakoupené lístky do divadla, ale bohužel nikoho, kdo by jim ten večer pohlídal děti. Obvyklá chůva měla, jak se zdálo, již něco naplánovaného.

Já, nemajíc nic lepšího na práci, jsem bez dlouhého rozmýšlení slíbil, že pomůžu. A jak mi následně kamarád vysvětlil, neměla to být zas až tak náročná práce. Janička, která teprve nedávno nastoupila do první třídy, byla zvyklá chodit spát po dokoukání večerníčku. Starší Honzík měl dovoleno být vzhůru o něco déle.

„Na kluka dej prosím pozor. Nedávno byl s tou jeho partou někde venku a poranil si tam ošklivě nohu, takže je teď místo školy doma. A co vyváděli, to nám samozřejmě ten uličník raději neřekne.“

Následný večer proběhl víceméně dle očekávání. Janička mě sice zkoušela uprosit, jestli by si bráškou nemohla ještě taky chvíli hrát, ale pravidla jsou pravidla. A tak jsme s Honzíkem zůstali v obýváku jen sami dva.

Chvíli jsem sledoval, jak se mu daří skládat dohromady obsah stavebnice, ale nakonec mě to omrzelo. Mnohem více mě zaujala rozsáhlá knihovna, která se táhla téměř podél celé jedné obývací stěny. Zapadl jsem s jednou z knih do křesla, zatímco na podlaze už pomalu rostla miniaturní stavba.

Když máte opravdu chytlavé čtení, tak pro vás okolí přestane existovat. Proto není divu, že jsem ani nezpozoroval, kdy se Honzík vyškrábal na gauč a usnul. Přikryl jsem chlapce opatrně dekou, abych ho nevzbudil, a vrátil se k poslední rozečtené stránce.

Je zcela možné, že bych sám také po chvíli zabral, kdyby mě z dřímot neprobralo pronikavé zakřičení. Honzík sebou ze spaní prudce házel, div z gauče nespadl na zem. Neohrabaně jsem k němu přiskočil, ale to už byl vzhůru a zhluboka se nadechoval. Ve dveřích se objevila Anička, kterou to také probudilo.

„Bráškovi už se zase něco zdá?“

Ujistil jsem ji, že je všechno v pořádku a doprovodil ji zpátky do postele. Honzíkovi jsem pak přinesl sklenici vody. Chudák, byl úplně zpocený a zarudlý. Asi to musela být opravdu ošklivá noční můra.

„Co se ti proboha zdálo? To máš často takový divoký sny?“

Přikývl. Bylo na něm poznat, že je ještě velmi rozrušený a nevypadalo to, že by se mu chtělo znovu usínat. A tak jsme si jen tak povídali, aby přišel na jiné myšlenky. O škole, o kamarádech a o různých klukovinách. Nakonec jsme se dostali i k té jeho rozbité noze.

„Kluci říkali, že to tam prej je už několik let úplně prázdný. Tak jsme to šli prozkoumat.“

Alespoň tak mi ve zkratce popsal jejich zkoušku odvahy. To, o čem mluvil, byla jistá stará opuštěná polorozpadlá budova na okraji města, kterou náhodně objevil jeden z jeho kamarádů. Pozdě navečer se všichni potají vytratili z domovů a vyzbrojeni baterkami se vloupali dovnitř.

Počáteční strach z nich rychle opadl, jen co si ověřili, že je dům opravdu prázdný. I tak se ale raději drželi pohromadě a opatrně prozkoumávali jednu místnost po druhé. Až na pár kusů rozbitého nábytku a různého smetí nenašli vůbec nic zajímavého. Plni zklamání se už chystali odejít, když v tom…

„Franta si všiml, že z chodby vedou schody někam do sklepa. Moc se nám tam nechtělo, ale taky nikdo z nás nechtěl bejt za sraba. Dole byl strašnej bordel, všude samá hlína a kamení. Všichni jsme cítili takovej divnej štiplavej smrad a taky průvan. Fakt divný, protože pod zemí ten barák přece neměl žádný okna. A pak jsme to našli. Foukalo to z takový velký jámy.“

To, co měli kluci objevit, byla údajně jakási díra v zemi. Asi tak metr široká a přibližně kruhového tvaru. Když se odvážili nahlédnout za okraj a posvítit si tam baterkou, nebylo možné dohlédnout, kam až sahá.

„Někoho z nás tam napadlo hodit šutr. Ve škole nás učili, že se tak dá určit hloubka, až uslyšíme ránu. Ale vůbec nic se zezdola neozývalo. Tak jsme tam každej začli házet kameny a hlínu jak zběsilí a pak…“

Něco se prý skutečně ozvalo. A bylo to něco tak neskutečně děsivého, že se dali všichni bez rozmyšlení na zběsilý úprk. Světla baterek lítala na všechny strany a Honzík v tom zmatku zakopl a rozbil si nohu.

Byl jsem z jeho vyprávění rozrušený, ale zároveň strašně zvědavý. Chtěl jsem mu položit ještě spoustu otázek, ale k mojí smůle se v ten moment právě vrátili rodiče. A tak jsem jim unaveného Honzíka předal a popřál dobrou noc.

Venku už byla tma. Vracel jsem se pěšky domů a v hlavě se mi neustále přehrávala ta strašidelná příhoda. Procházel jsem právě podél jedné vybydlené zchátralé čtvrti, když tu mě něco zarazilo. Honzík mi sice nesdělil přesnou adresu onoho místa, ale jeho popis okolí zdánlivě odpovídal tomu, co se přede mnou v ten okamžik rozkládalo. Zrychlil jsem a spěchal podél chodníku až na konec ulice. Doufajíc… doufajíc, že tam najdu…

Nic.

Jak se zdá, nedávno započatá rekonstrukce srovnala cokoliv, co tu mohlo původně stát, se zemí. Zklamaný a unavený jsem se vydal směrem domů, přímo do postele.

„Jestlipak už Honzík spí?“

Ani jsem se nedivil, že ho trápily takové noční můry, chudáka. Vy byste je také měli, kdybyste zažili to samé, co on. Kdybyste stáli u té bezedné jámy a také to slyšeli.

„Zvuky, jako by se něco snažilo vyškrábat za námi nahoru.“

Podpis

V práci jsme byli všichni beze zbytku rozezleni.

„Jak si tohle může jen dovolit? Kdy se tu velectěný hodlá konečně ukázat? Ten chlap to má úplně na háku!“

Ten dotyčný, jistý Matějíček, nebyl už několikátý den k zastižení. Nic naplat, že naše firma zrovna procházela náročným obdobím, kdy se nám hodila každá ruka. Náš nejlepší obchodní zástupce se prostě jen tak z čista jasna rozhodl, že si vezme neplacené volno a přestane odpovídat na telefony.

Nedalo se nic dělat. Museli jsme vyslat někoho, kdo by ho kontaktoval osobně. A tím někým jsem byl samozřejmě já.

Moc dobře si pamatuji období, kdy u nás Matějíček začínal. Shodou okolností jsme oba dva nastupovali ve stejnou dobu.

Z počátku působil jako tichý nenápadný mladík. Taková šedivá myš, jak se říká. Nikdo mu nedával příliš nadějí. O to více byli pak všichni zaraženi, když se stal po půlroce poprvé zaměstnancem měsíce. Jeho prodeje vyletěly bez varování do čísel, o kterým se ostatním mohlo jenom zdát. Kolegové ho plácali po zádech a snažili se za každou cenu vykoumat, v čem jeho trik spočívá. K jejich nelibosti však nedostali nikdy žádnou konkrétní odpověď, dokonce ani drobný mizerný tip.

Jo, z Matějíčka se stala v naší firmě doslova legenda. Z počátečního outsidera se vyklubala nezastavitelná mašina, plná energie a charismatu. Proto mě doslova šokoval stav, v jakém jsem ho nalezl v jeho nedávno zakoupeném bytě.

Kde je ten věčně upravený elegán, co sršel vtipem a optimismem? A proč je tu místo něj tahle rozcuchaná troska?

Moje hlava prostě nerozuměla tomu, co viděla.

Pomohl jsem potácejícímu se kolegovi do křesla a posadil se naproti, abych ho vyzpovídal. Byl vůbec zázrak, že mi v tomhle stavu dokázal přijít otevřít. Z jeho rudých, oteklých očí na mě hledělo čiré zoufalství. Z úst na mě dýchal závan whisky.

„Já jsem to fakt strašně podělal… ale strašně!“ začal potichu ten nebožák a pak se rozbrečel.

Z jeho kostrbatého líčení jsem nabyl dojmu, že se nejspíše zapletl s nějakými lichváři či možná dokonce zločineckou skupinou.

„Už ani nevím, kde jsem ho poprvý potkal. Takovej divnej týpek. Čas od času se někde kolem zničehonic zjevil, jako by si mě vyhlížel. A pak si mě odchytil a nabídl mi něco, co se nedalo odmítnout.“

Organizace, jež měl záhadný mluvčí zastupovat, dodávala Matějíčkovi celou tu dobu jisté cenné obchodní informace a výpomoc. A nyní přišel čas splatit dluh.

„Jak si asi sakra myslíš, že bych jinak zvládal všechny ty super výnosný prodeje, co?!“

Oba jsme se pustili do důsledného prohledávání bytu. Naším cílem měla být smlouva, popisující podmínky jeho neblahého kontraktu.

„Zatraceně, kde to k čertu je! Musíme to najít a dát to právníkovi nebo někomu. Musí tam být přece nějaká skulinka, jak z toho vycouvám.“

Ani jsem nečekal, že jakkoliv uspějeme. Žalostný stav bytu mi předem napovídal, že pátrací akce již několikrát proběhla a pokaždé se stejným výsledkem. A tak jsem se raději rozloučil. Bylo už pozdě a ráno je vždy moudřejší večera.

Když jsem se však následujícího dne vrátil, čekal mě další, daleko větší šok. Dveře byly vyraženy dokořán a uvnitř se rozprostíral hotový armagedon. A v tom žalostném chaosu nebyl Matějíček nikde k nalezení.

Do dnešního dne ho už nikdo nespatřil.

A místní policie? Pro tu to bylo jen další ze série nevyjasněných zmizení, co se v našem podivném městě čas od času odehrála.

Je tu však ještě jedna věc, která mě velmi znepokojila. Při odchodu z toho prokletého bytu mi vítr přivál k nohám jistý kus papíru. Záhadnou listinu, jež jsem pak následně také předal vyšetřovatelům. Její zažloutlý popraskaný papír byl pokryt spoustou nepřirozeně deformovaných symbolů mě neznámého jazyka a podivně čpěl, až mě z něj pálilo v očích. Jediné, co jsem na něm dokázal rozpoznat, bylo slovo ručně zapsané červeným inkoustem, nacházející se až na úplně samotném konci.

Bylo to jméno: Matějíček.

Návštěva

Stál jsem naproti vchodovým dveřím a trnul napětím z toho, kdo mi asi tak přijde otevřít na zaklepání. Dům, před nímž jsem se nacházel, se vyznačoval dvěma zvláštnostmi.

Tak za prvé, svým vzezřením sem vůbec, ale vůbec, nezapadal. Ostatní domky v ulici zářily novotou, nebo alespoň nedávnou rekonstrukcí, zatímco ten přede mnou vypadal, jako by přistál z minulého století. Kdybyste mi tvrdili, že to byla vůbec první stavba od samotného vzniku města, tak bych vám to i věřil.

Za druhé, jeho adresa neexistovala… ano, neexistovala. Alespoň podle dostupných plánů města, které tvrdily, že tato ulice končí číslem 665. Ale jak se zdá, chybička se asi vloudila a jedna stavba tu přebývala.

Ptáte se, jak jsem vlastně mohl objevit neexistující adresu? Ještě téhož rána jsem si ji přečetl na papíru, který mi kdosi vhodil do schránky. Byl to jeden z mých mnoha plakátů, na kterém jsem nabízel odměnu za informace vedoucí k domnělému démonovi. Na jeho zadní straně byla naškrabána adresa místa, kde jsem se právě nacházel. Žádný podpis ani jiné vysvětlení nebyly uvedeny.

Vypadalo to, že moje pátrání nakonec nezůstalo bez povšimnutí. Konečně se našel někdo, kdo mě mohl posunout blíže k vyřešení celé té záhady. Proč se ale osobně nedostavil, nebo se alespoň nepodepsal?

Bůhví, co mě vlastně uvnitř očekává, pomyslel jsem si. Možná bude lepší se ze začátku nezmiňovat o pravém důvodu mé návštěvy…

Jak jsem tam stál, ponořen v oné myšlence, ani jsem nepostřehl, že se dveře přede mnou pootevřely. A v přítmí, které uvnitř panovalo, se rýsovala chatrná postava.

Má zkamenělá ústa nebyla schopna pohybu. Až slabé zakašlání mě probralo z mrákot a já se představil jako zástupce města, provádějící průzkum mezi místním obyvatelstvem. Lež zabrala a pomohla mi dostat se dovnitř — do neznáma. Jaké však bylo mé následné zklamání, je jen obtížné popsat.

Uveleben pohodlně ve starém pružinovém křesle, rozhlížel jsem se po okolí. Obývací pokoj působil velmi zastaralým, až archaickým dojmem. U vybledlých zdí jste mohli jen hádat, jako asi tak barvou byly kdysi natřeny. Několik málo kusů nábytku doplňoval drobný počet poněkud kýčovitých dekorací. Takový typický příbytek pro osamělého muže důchodového věku.

V některých ohledech na mě však působilo prostředí poněkud depresivní atmosférou. Upřímně netuším, zda to mohlo být díky výraznému nedostatku vnějšího světla, jež blokovaly masivní zatažené závěsy, či zásluhou prazvláštního štiplavého odéru, který jsem přisuzoval celkové zastaralosti interiéru. Nic dalšího mne zde však ale vůbec nepřekvapovalo.

Můj hostitel mezitím připravoval vodu na kávu. Konvička na kuchyňské plotně hlasitě syčela, zatímco stařec hledal v kredenci ingredience.

Ach jo, stěžoval jsem si v duchu sám pro sebe. Zase jen další senilní důchodce, kterých už jsem vyzpovídal desítky. A já trouba se bál, že tu snad bude sídlit nějaký démon.

Měl jsem sto chutí se zvednout a vypařit se, ale mé slušné vychování mi diktovalo sečkat. Alespoň než dopijeme kávu.

Snad nedostanu turka, pomyslel jsem si.

Tato má nejhorší obava se bohužel vyplnila a já trpně usrkával přehořklý mok plný lógru, zatímco se na mě stařec poněkud přiblble a zmateně usmíval.

Kolik mu asi tak mohlo být? Vrásčitá vytahaná tvář a chuchvalec zamotaných prošedivělých vlasů napovídali vysoký věk. S tímto předpokladem nicméně hrubě kontrastovaly nízko posazené tmavé oči. Oči, jež jako by na mě z té potemnělé atmosféry jiskřily zářivým plamenem.

„Takže, vy děláte mezi lidmi průzkum?“

Moje výmluva byla opravdu geniální. Mohl jsem se starce ptát téměř na cokoliv a nemohlo to působit nijak divně ani podezřele. Užitečného jsem se však z počátku mnoho nedozvěděl.

Jako typický důchodce míchal ve svém vyprávění směsici vzpomínek, nostalgie a náznaků Alzheimerovy choroby. Jak jinak si mám vysvětlit, když mi živě popisoval události, které se musely udát minimálně sto let před mým narozením.

Musel si toho zde zažít opravdu hodně. I proto mě překvapilo, když mi sdělil, že hodlá v brzké době město nadobro opustit, aby mohl strávit zbytek svého času společně se svou údajně velmi početnou rodinou, někde daleko daleko odsud. Jediné, co ho zde ještě drželo, byly jisté nedořešené pracovní povinnosti.

„Posledních pár měsíců jsem věnoval velmi značné úsilí, abych našel toho, kdo by byl hoden. Někoho, komu bych mohl předat své povolání, odkaz i celoživotní dílo.“

Když jsem se odvážil zeptat na starcovo velectěné povolání, dostalo se mi poněkud kryptické odpovědi.

„Mým nadáním a zároveň posláním bylo odjakživa pomáhat lidem naplňovat jejich sny i nejtajnější přání. Neexistuje v tomto světě hranice divoké fantazie, která by nemohla být pokořena. A jediné, co vám k tomu všemu stačí, je prachsprostý obyčejný podpis. Má maličkost pak již vše potřebné zařídí… za jistou cenu.“

Prásk!

Byl jsem tak zaujat vyprávěním, že jsem si ani nevšiml, jak mé předloktí zavadilo o porcelánový šálek na stole. Na zemi pod námi se povalovaly jeho rozmlácené zbytky, spolu se štosem rozházených papírů. Rukáv mé košile se mezitím pomalu tmavě zabarvoval nasáknutým lógrem.

„Fakt se omlouvám. Nevstávejte, já to hned uklidím… jáúúú.“

Na střepu, který jsem se právě chystal sebrat, se zaleskla červená tekutina. Byl to opravdu den blbec.

Když jsme společně všechen ten nepořádek uklidili, všiml jsem si jaký neblahý důsledek mělo mé drobné zranění. Sesbírané papíry byly pokryté titěrnými krůpějemi krve a na jednom z nich se ve spodní částí tyčil velký zarudlý otisk mého palce. Prohlížel jsem si pozorně onu červenobílou scenérii, jež ve mě začala vzbuzovat těžko popsatelný dusivý pocit. Jako by na mě v ten moment něco velice těžkého zalehlo a nedovolovalo mi se byť jedinkrát nadechnout. Ta listina, ten zažloutlý popraskaný papír. Bylo mi to všechno odněkud povědomé…

„Vřele vám děkuji. Právě jste mi ušetřil spoustu času s vyjednáváním. Jako podpis to bude naprosto dostatečné.“

Mé oči vystřelily zpátky a setkaly s očima muže, jehož ústa vypustila ono poděkování. Ta samá ústa se nyní křivila v nepřirozeně deformovaný úsměv. Následně se pak pootevřela a zevnitř se vyvalil tichý sípavý smích, nasládlý podtóny jízlivosti.

Pomalu, ale jistě, se mi do mysli začala vkrádat panika. A rozhodně tomu nepomáhalo, že ten zlověstný smích postupně sílil, až se zdálo, že prostupuje celou místností. Jestli byl někdy pravý čas vypadnout, tak to byl právě onen okamžik.

Vyskočil jsem z křesla a splašeným krokem jsem si to namířil bez rozloučení ke vchodovým dveřím. Čert vem nějaké zdvořilosti. Smích za mnou mezitím přešel v zřetelný hlasitý vřískot, přikládajíc tím ještě více pod kotel, ve kterém se vařil poslední zbytek mého zdravého rozumu. Má levá noha v tom spěchu narazila na nějakou neviditelnou překážku a vyslala mě letecky po hlavě z domovních dveří až na venkovní dlažbu.

„Aúúúú…“

Měl jsem se v ten okamžik sebrat a utíkat, co mi síly stačily. Ale já hlupák jsem se musel otočit a podívat zpátky. Ta ohyzdná scéna mi nejspíše zůstane navěky v paměti a bude mě do smrti strašit ve snech. Poprvé od našeho setkání jsem si mohl starce konečně prohlédnout v celé jeho kráse. V okamžik, kdy ke mě přistoupil, plně ozářen zapadajícím večerním sluncem.

Jeho jiskřivé temné oči mě pomalu provrtávaly až do samého nitra bytí. Nastříbřelé rozcuchané vlasy tančily v rytmu teplého letního vánku a odkrývaly vrásčité vysoké čelo. Čelo, jež jako by se zespodu nadouvalo pod tlakem dvou nepřirozených pulsujících výběžků. Kůže na krku i na rukách se stala najednou tvárnější a povislejší, pohupujíc se zavěšeně na té pokřivené siluetě přede mnou. Najednou nebylo skoro možné určit, kde začíná stařecké oblečení a kde ta bytost pod ním. Celé to působilo jen jako nějaký rafinovaný a ohyzdný kostým.

Má týraná mysl to v tu chvíli nevydržela a poslala mne do kýžených mdlob. Když jsem se pak po bůhví jaké době probral, ležel jsem doma ve své posteli. Zpocený a zmatený jsem se rozhlížel kolem sebe. Vypadalo to, že jsem úplně sám. Jedinou společnost mi dělala téměř dopitá flaška vodky na vedlejším stole.

Budete si o mě asi myslet, že jsem úplný blázen, když vám povím, co jsem hned následujícího dne udělal. Ano, opravdu jsem se vydal zpátky navštívit onen prokletý dům, jehož adresu mi prozradil jistý anonymní tip. Nemohl jsem jinak. Musel jsem si ověřit, jestli to celé byla jen nějaká děsivá noční můra, nebo na tom otřesném zážitku byl byť ždibec pravdy.

Po návratu na místo činu jsem byl v rozpacích. Celé mi to tam připadalo povědomé a přece to bylo tak odlišné. Dům jako by během té krátké doby zestárl o desítky let. Propadající se střecha, popraskaná fasáda, rozbitá okna a dveře vylomené dokořán.

Vevnitř to nevypadalo o nic lépe. Veškeré vybavení téměř zmizelo a to, co zbylo, bylo ve velice zuboženém stavu nebo v rozkladu. Jako by tu snad nikdo nežil.

Procházel jsem se podél holých vybledlých zdí, když jsem si všiml nenápadného výklenku, ze kterého vedly schody někam dolů, do sklepa. Zapálil jsem jednu ze starých svíček, co se povalovaly opodál, a za jejího mihotavého svitu jsem sestupoval do neznáma. Štiplavý zápach, jež prostupoval celým interiérem, postupně sílil, až jsem byl nucen zakrýt si nos i ústa kapesníkem.

Dole to působilo ještě mnohem depresivněji a opuštěněji než v přízemí. Bloudil jsem po rozpadlé podlaze, pokryté hlínou a kamením. Marně jsem hledal jakékoliv stopy. A kdybych neklopýtl, možná bych si ani nevšiml toho, co se nacházelo skryto v jednom ze vzdálených rohů. Prohlubně, přibližně kruhového tvaru a asi tak metr v průměru.

Její vnitřek byl vyplněn haldou kamení, hlínou a také nějakou podivnou substancí, kterou jsem v tom přítmí nedokázal identifikovat. Neměl jsem sebemenší motivaci zkoumat, kdo a jak mohl otvor takto důkladně zapečetit. Náhlá nevolnost mě vyhnala ven na čerstvý vzduch do normálního světa.

Epilog

Všechny ty nedávné otřesné události mě opravdu značně rozrušily a zanechaly ve mně hlubokou stopu. A to jak mentálního, tak i fyzického charakteru.

Poslední dobou se vůbec necítím dobře. Mé oči jsou jaksi podivně zakalené a vyschlé. V krku mě pálí, jako by mi tam snad mělo hořet. Skoro nemohu mluvit a když ano, ta slova se téměř vůbec nepodobají mému hlasu. Kůže na obličeji mi částečně znecitlivěla a na některých místech začala být povadlá a (skoro bych se odvážil tvrdit) až nepřirozené tvárná. Na hlavě, do které jsem se při pádu na útěku tak ošklivě uhodil, mi vystoupily dvě boule. Bolestivé výběžky, na které se raději ani neodvažuji sáhnout.

Ano, já vím, asi bych měl co nejdřív navštívit lékaře. Jenom se bojím, co by mi na můj ohyzdný stav v nemocnici řekli. A co teprve, kdybych jim vyprávěl, jak jsem k tomu všemu přišel. Nechali by si mě tam jako výzkumný subjekt, nebo by mě rovnou šoupli do blázince?

Nechci to vědět. Dokonce jsem teď raději přestal vycházet z domova, abych svým zevnějškem nevyděsil sousedy a ostatní spoluobčany.

Jedinou mou útěchou v této nezáviděníhodné situaci je prostý fakt, že mě už konečně přešla má destruktivní obsese. Posedlost oním démonickým fenoménem, jehož výzkumu jsem před tím obětoval tolik svého volného času a energie. Stejně to celé byl jen jeden obrovský nesmysl. Konspirace, kterou na mě upletl tenhle prohnilý zapadákov i jeho zaprdění obyvatelé. Ať všichni ti zpropadenci skončí v pekle, já už se za nos tahat nenechám!

Ale proč se kvůli něčemu takovému vůbec rozčilovat. Abych přišel na jiné myšlenky a ukrátil si čas, našel jsem si zcela nový koníček. Budete se opravdu divit.

Ani už nevím kdy a jak mě napadlo s tím začít, ale ta prostá fyzická činnost mi přináší velmi prazvláštní zadostiučinění. Navíc ji můžu provozovat zcela jednoduše z bezpečí mého domova — ze sklepa, kde jsem na jednom místě nalezl zcela obnažený a dostatečně měkký kus země.

Nehty mám sice polámané a svaly na rukou už mi skoro vypověděly službu, ale to nevadí. Nic takového mě přece nemůže odradit a navíc už jsem se dostal tak daleko. Každý překonaný metr mě posouvá blíže k cíli. A ten opojný štiplavý odér je teď silnější než kdy jindy.

Tak mě prosím omluvte. Tam někde dole — někde hluboko, hluboko dole — mě už něco důležitého očekává. A ta jáma se jen tak sama nevykope.