Pohlť mě, kolose!

Publikováno

8. 8. 2024

1

Strávil jsem na tomhle proklatém místě celý svůj život. A řeknu vám, nebýt jistých závazků a povinností, nikdo by mě tady už nikdy neviděl. Co byste taky chtěli hledat v takový díře jako je Northwood? Vždyť je to úplně typickej Americkej zapadákov. Postavili to tu ještě v minulým století, když se na úpatí Šedé hory začínalo s těžbou dřeva. To víte, dřevorubci s jejich rodinama potřebovali někde bydlet a tady to pro ně bylo úplně ideální. Do nejbližšího města to sice máme dobrou hodinu cesty, ale jsme blízko zdroje vody a hlavně tu nehrozí sesuvy půdy. Dneska už s tou těžbou není tak horký jako kdysi, ale lidi tu pořád zůstávají. Jsou tu dokonce i rodiny co mají za sebou víc jak sedm generací. Ale nebýt turistů, tak by odsud všichni mladý nejspíš už dávno vypadli.

Jo, turismus je teď naším hlavním zdrojem příjmů. Lidi sem jezdí, aby si vyčistili hlavu v panenský přírodě, která se tu rozkládá široko daleko, kam oko dohlédne. I když já mám podezření, že je to spíš kvůli těm báchorkám, co se všude vypráví o Šedé hoře. Povídačkám o tom, jak se tu čas od času záhadně ztrácejí lidé v lesích. Že prý je snad polyká samotná hora.

Jsou to divoké spekulace, ale v jednom jim musím dát trochu za pravdu. Pokud nejste místní, nevydávejte se do okolních lesů bez průvodce. Ani nevíte, kolikrát jsme tu už museli pořádat pátrací akci, když nějaký naivní měšťák přecenil svoje síly a orientační schopnosti a nevrátil se do setmění. A ne, GPS navigace se tu bohužel moc nechytá. V tomhle mi můžete věřit. Za tu dobu, co žiju v Northwoodu, jsem to tu prochodil křížem krážem a znám okolí Šedé hory jako svoje vlastní boty.

Ale nebylo tomu tak vždycky. Pamatuju se, že jsme jako děti měli výstup na tu horu přísně zakázaný. Bylo to něco, o čem se s našima nedalo vůbec diskutovat. I když, upřímně, jako malej bych se tam dobrovolně stejně nikdy neodvážil. Okno našeho dětského pokoje bylo totiž namířeno přímo na tu zpropadenou horu, takže jsme ji měli skoro pořád na očích. A povím vám, nebyl to úplně uklidňující pohled.

Občas nám připadalo, že se tam děly věci jinak, než v okolních lesích na úpatí. Jako když se koruny stromů slabě pohupovaly sem a tam, ačkoliv bylo v ten den úplné bezvětří. Nebo když se nám při západu slunce zdálo, že se místní stíny protahují do nepřirozených tvarů a velikostí. Ale nejvíc nás děsilo to bělmo, co se za studených rozbřesků objevovalo na vrcholku. Hustá masa, jež neproniknutelně zahalovala veškerou viditelnou vegetaci. Jako by se ta mlha snažila celou horu od shora pohltit.

Anna, moje mladší sestra, ji dokonce vymyslela přezdívku: Kolos. „Kolos se už zase snaží zbaštit všechny stromečky!“ tahala mě ráno z postele k oknu, aby ji to potvrdil. Asi tedy chápete, že jsme neměli sebemenší chuť se do těch míst sami vypravit.

Stejně tak to měli ale i ostatní děti z Northwoodu. Často jsme si s kamarády vyprávěli děsivé historiky o tom, co se na vrcholku Šedé hory asi tak děje po setmění. Co se plíží mezi těmi vrzajícími korunami smrků a borovic, skryté pod kopulí bělavého oparu. Většinou to ale byly jen naše vlastní fantazie a výmysly, kterými jsme chtěli postrašit ostatní, zejména ty z mladších ročníků. Nicméně, čas od času někdo přišel s něčím, co zaslechl z vyprávění dospělých. „Už mě zas volají, ale ještě nenastal čas,“ prohlásil údajně starej Davis během silné vichřice, co se krátce prohnala skrz vrcholek Šedé hory až k nám do města. Kdo by ale dal na slova takovýho mrzutýho dědka, co byl navíc imrvére pod parou z nekonečného přísunu levné whisky.

O to víc jsme pak ale byli všichni v šoku z toho, co se stalo krátce po mých dvanáctých narozeninách.

2

Pamatuji se, jak nás to ráno máma s tátou naložili bez vysvětlení do auta a vyrazili s námi směrem do hor.

Během jízdy panovala v autě neskutečně ponurá a tichá atmosféra. Nikdo z nás skoro nepromluvil. Ze zatažené oblohy padal slabý déšť a dával nám o sobě vědět neustálým bubnováním na kapotu. Kola drkotala a smýkala pod náporem bahna a kamení. Anna se celou dobu jen zadumaně dívala z okna a sledovala cíl naší cesty — Šedou horu. Tušila snad už tehdy, co mělo následovat?

Když jsme dorazili na místo, ostatní už na nás čekali. Zástupy mnoha Northwoodských rodin shromážděných na úpatí hory, jako by se tu snad měla konat nějaká velkolepá oslava. Nikdo se ale neradoval. Poznal jsem několik mých kamarádů a všichni vypadali stejně zmateně a ztraceně jako já sám. Nejvíce však celá ta atmosféra dopadala na malou Annu, která jako by byla duchem někde úplně jinde. Bylo mi jí upřímně líto.

Pak někdo zavelel a masa lidí se dala do pohybu směrem k lesu.

„Teď budeš muset být velmi statečný,“ řekl mi otec, který si mě vzal stranou. „Naplánovali jsme pro vás s ostatními takovou malou dobrodružnou výpravu.“ Následně mi pak vysvětlil náš úkol, jež byl velmi prostý — dostat se skrze vrchol až na druhou stranu Šedé hory. Tam prý na nás budou všichni čekat a odvezou nás zpátky domů.

„Neměj z ničeho strach. Držte se blízko ostatních a hlavně nikde nescházejte z cesty. A až to budete mít celé za sebou… nebudete se tohohle místa již nikdy bát.“

Chtěl jsem mu tehdy uvěřit, ale v jeho očích se zrcadlilo něco, co mě vyvedlo z míry. Předtucha něčeho, co nechtěl on sám, ani nikdo jiný z přítomných vyslovit. Náznak strachu… strachu z něčeho nejmenovaného. A strach mi v tu chvíli prostupoval skrze vědomí do celého těla.

Když pak všichni dorazili na začátek lesní cesty, jednotlivé rodiny se rozdělili. Rodiče zůstali na místě, zatímco děti se vydali v malých hloučcích společně na cestu. Já a Anna jsme šli vedle sebe.

Ještě jsem se stihl naposledy otočit a zachytit vzdálené pohledy našich rodičů. Srdce jsem měl sevřené a chtělo se mi rozběhnout se zpátky do jejich náručí. Ale v hlavě mi pořád rezonovalo to, co mi otec řekl: „… být velmi statečný.“ Utřel jsem si mokré oči, tak aby to nikdo neviděl a vzal jsem Annu za ruku. Její dlaň pevně sevřela tu mojí. Vyrazili jsme vpřed do neznáma.

A v samém počátku, vše zdálo se v pořádku. Okolní les byl sice trochu ponurý, ale panovala v něm tichá a klidná atmosféra. Slabé hučení větru kdesi v dáli, bylo jen čas od času přerušeno praskáním větviček pod tíhou dětských nohou. Cesta před námi byla dobře viditelná a ačkoliv se na ní napojovaly různé odbočky, nebylo těžké udržet správný směr.

Jak jsme se však stále více a více přibližovali vrcholku hory, začínala se viditelnost zhoršovat. Mezi stromy v dáli se šířil bělavý opar a postupně se zahušťoval, až se nakonec proměnil v neproniknutelnou masu. Začali jsme pomalu ztrácet přehled o tom, kde se nacházejí ostatní skupinky dětí. Sevřel jsem Anně ruku ještě pevněji než před tím.

Když jsme pak dorazili blízko k vrcholku hory, přišlo to nejhorší… šeptání. Slabounké ozvěny odněkud zdáli, co zdánlivě připomínaly lidské hlasy. Nebylo vůbec jasné z jakého směru přicházejí. Rezonovaly všude kolem nás. Připadal jsem si, jako by se nám snažili něco povědět. Vyzradit něco strašlivého. Pravdu, jež je od pradávna ukryta hluboko v lesích pod Šedou horou.

Nemohl jsem to už déle vydržet. Zacpal jsem si rukama obě uši a zavřel oči. Alespoň na okamžik jsem chtěl utéct z té bílé temnoty plné ohyzdného švitoření. Když jsem se pak po pár momentech vzpamatoval, byl všude naprostý klid. Něco však bylo špatně. Moje srdce se na krátký moment zastavilo… Anna byla pryč.

Křičel jsem… Křičel jsem její jméno až jsem necítil vlastní hlasivky. Běhal jsem zběsile v kruzích v naději, že ji najdu sedíc někde opodál. Prodíral jsem se větvemi, houštinami, i tou u bělavou kaší. Nebylo to však nic platné. Byl jsem tam zcela a úplně sám.

Musím dojít pro pomoc.

Dal jsem se do sprintu. Rychle se mi podařilo dostat se zpět na hlavní cestu, kterou jsem neústupně pokračoval až do cíle. Tam už na mě všichni čekali — děti z Northwoodu i jejich rodiče.

Padl jsem vysílením na kolena. Máma s tátou ihned přispěchali, aby mi pomohli zpět na nohy. Jediný pohled do jejich očí mi prozradil krutou pravdu, které jsem se v hloubi duše bál. Anna nedorazila.

Musíme se tam pro ni ihned vrátit!

To, co následovalo, mě poznamenalo na celý život. Nikdo z dospělých nic neudělal. Neproběhla žádná pátrací akce. Žádná záchrana pro nebohou Annu. Všichni se jen se sklopenými zraky pomalu odebrali k autům a odjížděli. Všichni, včetně mých vlastních rodičů.

Jak to jen můžou dopustit? Copak na ní nikomu nezáleží?

Křičel jsem, nadával, bránil se, ale nebylo to nic platné. Byl jsem násilím odvlečen do auta připraveného k odjezdu. Nechápal jsem… tehdy jsem to ještě úplně nechápal.

3

Nikdy jsem jim neodpustil za to, co Anně provedli.

Žádný z dospělých mi nedokázal dát jakékoliv racionální vysvětlení, co se tam vlastně stalo. Marně jsem naříkal a prosil je, ale záchrana Anny byla v nedohlednu. A co hůř, po našem návratu jsem zjistil, že všechny její osobní věci záhadně zmizely. Oblečení, hračky i ta malá postel kde spala. To vše bylo najednou úplně pryč. Její vlastní jméno už nikdy nebylo v našem domě vysloveno. Bylo to strašné… jako by snad Anna neměla nikdy existovat.

Rozhodl jsem se proto vzít věci do vlastních rukou. Během následujících let jsem se potají vytrácel z domova na onu prokletou horu. Znovu a znovu jsem prohledával po částech okolní lesy a houštiny. Ale bylo to marné. Po Anně nezůstala na Šedé hoře jediná stopa.

Moje snažení postupně upadalo, ale odmítal jsem se vzdát. Věděl jsem jistě, že s tím místem — s tou horou — není něco úplně v pořádku. Potřeboval jsem vědomosti. Znalosti, o které se se mnou ostatní odmítali podělit. A k mému štěstí se mi povedlo najít jejich zdroj — městskou knihovnu.

Nebylo zde sice mnoho historických dokumentů, avšak narazil jsem na poměrně rozsáhlý archiv výtisků místního novinového plátku. Neměl vůbec jsem ponětí kde začít. Záznamy se táhly až do minulého století a byly z větší části plné zcela všedních událostí — zpráv, bulváru a předpovědí o počasí. Procházel jsem výtisky jeden po druhém. Postupně jsem se prodíral dál a dál zpět v čase, hltajíc jakékoliv zmínky o Šedé hoře. Každý den jsem se vracel, abych odkrojil další kousek té záhady. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Byl jsem v šoku, když jsem tu fotografii spatřil. Vypadalo to přesně jako tehdy, když jsem tam byli s Annou naposledy. Hloučky dospělých a dětí shromážděných na úpatí Šedé hory, všichni připravující se na jistou výpravu. Datum však naznačovalo, že to bylo vyfoceno přibližně před 30 lety. A ty děti na fotce mohli být tak klidně i naši vlastní rodiče.

A nebyla to úplně poslední stopa, co jsem nalezl. Jak jsem se zabředával hlouběji a hlouběji do minulosti, začali se zmínky o podobných událostech pravidelně opakovat. Zkouška odvahy těch nejmladších z Northwoodu, ze které se čas od času někdo nevrátil zpět. Jako by to snad byla nějaká místní zvrácená tradice. Nikdy však nebyl zcela doslovně popsán její skutečný význam.

Minulost našeho městečka se zdála být zakalena spletitou směsicí nejrůznějších tajemství a pozoruhodných události. Střípky, vyvolávající v člověku nepříjemný pocit poskvrnění něčím nehmatatelným. Zejména jedna z těch událostí mi uvízla hluboko v paměti.

Stalo se to krátce po vzniku města, v době kdy zažívalo svůj první velký rozkvět. V nově postavené radnici se konala velkolepá oslava, jíž se účastnila velká část obyvatel. Do teď se neví jak, ale budovu zachvátil strašlivý požár, při kterém došlo k zablokování jediného východu. Nikdo tu katastrofu nepřežil. Všichni, co tam tehdy byli, do posledního za živa uhořeli.

Strašlivý konec, avšak nebylo to to jediné, co mě na oné události fascinovalo. Tím druhým, a daleko děsivější faktem, bylo totiž datum, kdy této tragédii došlo. Byl to stejný den v roce, jako když nás rodiče vzali na Šedou horu. Stejný den, kdy jsem naposledy spatřil mou Annu.

4

„Co sakra chceš kluku zatracená?!“

Starej Davis nebyl obvykle moc nadšený z nezvaných návštěv. Mezi okolními sousedy byl tenhle mrzutý dědek nechvalně známý ze dvou důvodů. Za prvé, díky jeho neutuchající zásobě sprostých slov a nadávek. A za druhé, protože byl téměř neustále pod parou, s výjimkou těch pár vzácných okamžiků, kdy mu došly prostředky na nákup nového alkoholu.

Každý druhý by se tomuhle pobudovi vyhnul obloukem, ale já neměl moc na vybranou. Byl to totiž jeden z nejstarších žijících obyvatel Northwoodu a shodou okolností také bývalý knihovník, nyní již v důchodu. A bylo také veřejným tajemství, že když se napije, začne vést ty neprapodivnější řeči.

Davis nebyl z počátku příliš nadšený odpovídat mi na jakékoliv dotazy, zejména o Šedé hoře. Nicméně, když jsem z pod bundy vytáhl flašku levné kořaly, ihned zpozorněl.

„Kdes to ukradl ty malej neřáde?!“

Jeho alkoholismus však naneštěstí vyhrál nad morálními zásadami a usoudil, že odpověď na tuto otázku je vlastně zcela nepodstatná. Vytrhl mi flašku z ruky a pokynul mi, abych ho následoval.

Uvnitř to vypadalo hůř než jsem čekal. Ten chlap úplně rezignoval na cokoliv, co mělo něco jen vzdáleně společného s úklidem. Prošli jsem kolem hromady odpadků až do obývacího pokoje, kde se Davis rozvalil do starého rozvrzaného houpacího křesla. Pak si otevřel lahev a pořádně si z ní přihnul. Já se mezitím posadil na židli naproti.

Z počátku to z něj lezlo jak z chlupaté deky. Velkou část jeho povídání jsem znal již z knihovních archivů, nicméně čas od času je Davis doplnil nějakou neuvěřitelnou poznámkou (či nadávkou). Zajímavé to však začalo být teprve ve chvíli, kdy levný alkohol zapůsobil a já svedl konverzaci na jistou historickou tragédii.

Ten požár se prý měl udát přesně tak, jak to noviny popsaly. Než stihly dorazit požárníci, tak všichni, co byli tehdy uvězněni uvnitř radnice, uhořeli. Desítky mrtvých. Strašlivé neštěstí. Co, ale tisk opomněl zmínit, byly jisté obskurní detaily. Fakta, jež se pak následně předávala v podobě strašidelných historek, vyprávěných napříč generacemi. Během požáru se měl údajně zvednout velmi silný vítr. Vítr, co pomohl rozdmýchat oheň do neskutečných rozměrů a co následně odvál všechen dým a kouř z města pryč. A to místo kam ho odvál, nebylo nic jiného než samotná Šedá hora.

„Od tý doby se tam ten zatracenej kouř drží napořád. Občas na nějakou chvíli zmizí, ale pak se každý ráno zase znovu objeví. Ale já vím, že tam vždycky někde je, protože to z dáli slyším. Protože, JE slyším. Slyším, jak mě z dáli volají. A ty jsi je určitě taky slyšel, když jsi byl tam na hoře. Všichni jsme je slyšeli, když jsme se tam úplně poprvý vypravili.“

V tu chvíli se mi vybavily vzpomínky na výpravu skrz vrchol té prokleté hory. Na okamžik, kdy Anna zmizela.

„Nekoukej na mě takhle pitomě, ty kluku jedna! Copak ti to ještě nedochází? Už chápeš, co na tom vrcholku ve skutečnosti dlí? To jsou duše všech těch uhořelých… a kdyby jen to!“

Následně se starej Davis tak hlasitě rozchechtal, až mu z toho došel dech a zakuckal se.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Opravdu tomu všemu ten dědek věřil, nebo si ze mě jen dělal legraci? Mělo to, co Anna kdysi nazvala Kolos, skutečně nadpřirozený původ? Měl jsem ještě spoustu otázek, zejména na ta historická zmizení během dětských výprav k Šedé hoře, ale Davis už dál nehodlal pokračovat. Jeho flaška totiž zela prázdnotou, a tak jsem byl nemilosrdně vykopnut.

V následujících měsících jsem ho pak ještě několikrát navštívil. Vše probíhalo podle podobného scénáře, nicméně nikdy nedošlo na tak zásadní odhalení, jako během našeho prvního rozhovoru. Měl jsem pocit, že si Davis začal dávat daleko větší pozor na to, co vypouští z huby. Nikdy jsem nedostal přímé odpovědi na všechny mé otázky. Prý, až budu dospělý, tak tomu možná porozumím. Avšak mezi řádky Davisova povídání se dala vyčíst spousta věcí. Temné náznaky, jež zahalovali skrytou pravdu o té hoře a našem městu.

V jednom měl ale ten starej ožrala — budiž mu země lehká — skutečně pravdu. Teď když už jsem dospělý, tomu rozumím o hodně více. Ačkoliv bych si někdy raději přál žít v blažené nevědomosti.

5

„Tak tohle je kvalitní matroš! Chci vidět ty komentáře až to nahrajeme na net.“

Uhrovitý mladík, sedící naproti mě, vypnul malou příruční kameru. Jeho zbývající dva kamarádi si k němu přisedli, aby zkontrolovali výslednou nahrávku. Bylo vidět, že je moje vyprávění opravdu sebralo.

„No a to teprve počkej, až k tomu ještě přidáme nahrávku tý mlhy. Třeba tam bude slyšet i nějaký šeptání. A když ne… no, zvukovýma efektama se dá přece taky udělat ledacos. To bude mít shlídnutí jako kráva!“

Posledních pár let se tu s podobnými návštěvníky roztrhl pytel. Stačilo několik televizních reportáží a příspěvků na sociálních sítích a lidé se hned chtěli na vlastní oči přesvědčit, co je pravdy na těch záhadných zmizeních v okolí Šedé hory. Většina z nich těm historkám pravděpodobně vůbec nevěří, ale i tak má pro ně toto místo jistou záhadnou magickou přitažlivost. Místní starousedlíci nejsou z neustálého náporu turistů moc nadšení, ale mě to vyhovuje. Jako zdejšímu průvodci mi to přináší pravidelný a jistý výdělek.

Skupinka mladíků, kterou jsem měl ten den na starost, se dala do pohybu k autu na parkovišti. Chtěli si sice ještě projít reportáž, co se mnou právě natočili, ale nakonec usoudili, že to může počkat i do zítra. Vysvětlil jsem jim, že není dobré se kolem Šedé hory potulovat za tmy. A tak jsme vyrazili raději brzy.

Cesta nahoru nám ubíhala pomalu. Řídil jsem raději opatrně, protože bylo všude plno bahna a zákeřných výmolů. Slabý déšť nám bez přestání bubnoval do kapoty. Bylo to stejné jako to ráno, kdy mě a Annu vzali rodiče na onu osudnou výpravu na Šedou horu. Jeli jsme dokonce i tou samou trasou.

Po dosažení našeho cíle na úpatí hory jsme začali vybalovat. Pár batohů plných jídla a oblečení a malá příruční kamera pro zdokumentování putování. Vše se rychle rozebralo a byli jsme připraveni vyrazit. Vyrazit k našemu cíli — vrcholku Šedé hory.

„Hlavně se mi neztraťte z dohledu. Navigace se tu nechytá a telefonní signál jakbysmet. Takže jestli mi utečete, budete si muset najít cestu zpátky sami.“

Vůdce skupiny mi dal patrným mrknutím najevo, že je to přeci jasné a dál pokračoval v diskuzi se svými dvěma kumpány. Zřejmě nechtěli, abych snad zaslechl nějaké detaily o jejich natáčení, a tak se drželi na cestě kousek přede mnou.

Jak jsme se pomalu blížili k vrcholku, začínala vegetace kolem nás houstnout. A nejen to. Jako světlý závoj, začalo se mezi nás vkrádat slabounké řídké bělmo. Postupně roztahovalo své dlouhé cáry, až jimi kompletně ovinulo vše viditelné. Najednou bylo úplně všude. Ocitli jsme se v mlžné říši zapomnění a zatracení. Ocitli jsme se na území, kde vládlo ono…

Kolos.

Sledoval jsem obrysy těch tří nebohých postav, jak se přede mnou ztrácejí v neprostupné bělavé temnotě. Na chvíli jsem ještě zvažoval, zda je nezavolat zpět, ale ta myšlenka se rychle rozplynula tak, jako oni sami.

Všechno je tak, jak má být.

Zůstal jsem stát na místě a tiše pozoroval to pomalé víření bělma všude kolem. Do mysli se mi začaly opět vkrádat vzpomínky na mou ztracenou sestřičku. Bylo to tak dávno, co jsem ji v těchto místech držel naposledy za ruku. Moje oči byly najednou plné slz. Chtěl jsem být opět s ní. Setkat se s ní znovu, byť jen na jediný prchavý okamžik. Já však věděl, že ona se už vrátit nemůže. Mojí jedinou nadějí bylo dostat se tam, kde je teď její místo.

„Tak na co čekáš? Na co sakra čekáš?! TAK UŽ MĚ KONEČNĚ POHLŤ, KOLOSE!“

Můj křik rezonoval hlubokými lesy pod Šedou horou. Však jedinou odpovědí na mou výzvu bylo slabé nezřetelné šeptání kdesi v dáli.

Ne, ještě nenastal můj čas.

Moje odhodlání bylo neúprosně sraženo k zemi tíhou té kruté pravdy. Bude to trvat ještě mnoho let než konečně dojdu k cíli své cesty. A bude tu ještě také mnoho nebohých duší, které doprovodím do věčného zatracení. Důvěřivců, jež se odváží vydat do těchto prokletých míst. Nebožáků, které na tomto světě již nikdo nikdy nespatří.

6

Nyní už znáte můj trpký osud. Osud, který mi byl zřejmě kdysi předurčen. Kdysi dávno, možná snad dokonce už před mým vlastním narozením.

Nikdy jsem neměl možnost volby. Moje kroky jsou řízeny příkazy toho zvráceného fenoménu, jehož jméno křičím každou noc ze spaní. A ta věc — ten Kolos — ví, že stejně nakonec vždy uposlechnu. Ví to, protože má to jediné, na čem kdy záleželo… mou Annu.

My všichni, co jsme se kdy narodili v Northwoodu, máme podobný tragický osud. Každý z nás tu má nějakou svou vlastní Annu. Pro každého z nás existuje jistá motivace, proč pácháme od nepaměti tak zavrženíhodné činy. Ať už jde o vodění nic netušících cizinců do lesa, či dobrovolné vydávání vlastních potomků napospas bílé temnotě.

Nikdy jsem plně neporozuměl tomu, proč byla Anna kdysi tak krutě obětována. Nikdy jsem nenašel odpovědi na všechny mé otázky.

Ale jedno vím jistě. Vím, že to všechno bylo pouze malým dílkem jisté monstrózní skládačky. Jen jediné vlákno z obrovského slepence osudů Northwoodu. Osudů, jež jsou někde zpovzdálí skrytě orchestrovány tak, aby společně tancovali v neúprosném a obludném rytmu. Skotačíc jako prachsprosté loutky pod taktovkou neviditelného vodiče.

Ti štastnější z nás si tento úděsný fakt nikdy neuvědomí a jsou schopni zde prožít relativně nudný a poklidný život. Pro ty ostatní (vnímavější) však bohužel existuje jen několik málo alternativ. Můžete například utápět krutost vašeho prozření v hektolitrech alkoholu, jako to dělal starej Davis. Nebo můžete (jako já) po celé dny bloudit v deliriu místní divočinou, doufajíc v milosrdné ukončení vašeho vlastního bytí. V každém případě vždy ale dojdete na konec cesty, která vám byla dávno předurčena.

Starej Davis vždycky skrytě proklínal den, kdy došlo k onomu osudnému požáru. Požáru, jehož dým dal vzniknout monstrozitě, co od té doby obklopuje vršek Šedé hory. Pro Davise byla tahle událost prvopočátkem všech zvráceností, které Northwood kdy potkaly. Jak by se náš osud asi vyvíjel, kdyby ten požár tehdy včas uhasili? Vznikl by vůbec někdy Kolos? Byla by teď Anna tady se mnou?

Čím jsem starší a čím déle se probírám historickými prameny tohoto prokletého místa, tím více začínám o podobných otázkách pochybovat. Existují totiž jistá děsivá svědectví z naší hluboké minulosti. Útržky archaických vědomostí, které naznačují existenci něčeho, co dávno předcházelo té strašlivé události, dokonce i vzniku našeho samotného městečka.

Něco je ukrytu tam hluboko uvnitř Šedé hory. Vím to! Něco, co nedokážu a zároveň se i bojím pojmenovat. To něco kdysi dozajista způsobilo onen osudný požár a to něco také pomocí silné vichřice odválo všechen jeho dým směrem k hoře. A zde, pomocí sil mimo jakékoliv lidské racionální chápání, stvořilo onu monstrozitu… Kolos. Ultimátní loutku, pomocí které bude už navěky ovládat osudy ostatních loutek… nás všech.

Bojím se, že tohle všechno je pouze a jen předehrou, směřující k nějakému většímu nevyhnutelnému cíli. Děsím se pomyšlení, v co se tato absurdní situace vyvine během následujících desítky, možná i stovky let. Blouzním v nočních můrách, ve kterých se neprostupná bělavá temnota prolíná každičkým koutkem veškeré lidské existence. A jediné, co mi v tuto chvíli brání od úplného zešílení, je přesvědčení, že se nedožiji, abych se toho všeho stal svědkem.

Proto pamatujte na tato má slova. Pamatujte na ně, až se zase někdy budete prodírat hustou bělavou mlhou. Mlhou, jež se neznámo odkud objevila v blízko vašeho domova. A zejména na ně pamatujte tehdy, pokud v takové mlze uslyšíte v dálce slabounké šeptání.