Sbírka podivných příběhů, povídek a překladů Pro nikoho

Na opačné straně

Publikováno
Aktualizováno
Labyrint s podivnou geometrií s tmavými dveřmi uprostřed.

1

Nevím jak vy, ale já miluji návštěvy antikvariátů. Je to takové moje hříšné potěšení vtrhnout mezi police, regály, stoly a prošmejdit všechny nové přírůstky od minulé návštěvy. Čas od času knihy z polic zmizí a nahradí je nové. Jindy narazíte na poházené hromádky čekající teprve na svoje zařazení. A ve výjimečných okamžicích, kdy dojde personálu trpělivost s narůstajícím chaosem, se můžete těšit z kompletně změněného přeuspořádání. Nově příchozí bude v takovém případě sice nadšen, že nalezne své oblíbené novely od Kinga opravdu pod písmenem K, ale vy je budete marně hledat v horní polici rohové knihovny, kde byly doteď chytře skryty mezi povídkami Poeho a Lovecrafta. Pokrok prostě nelze zastavit. Útěchou vám v takovém případě bude jen chápavý pohled prodejce, který vás rád nasměruje do příslušných zákoutí labyrintu polic, stolů a hromádek. Podle mě si takový člověk zaslouží obdiv. Jen si to zkuste, zapamatovat si alespoň přibližnou lokaci každého díla, když máte sami občas problém vzpomenout si, kde jste včerejší večer odložili ten zpropadený dálkový ovladač od televize.

Nic se ale nevyrovná pocitu objevování, když naslepo bloudíte mezi policemi a hledáte poklady dávno zapomenuté. Svazky, jejichž původ byl již dávno zastíněn nekonečnou iterací nově příchozích a odchozích děl oblíbenějších autorů. Knihy tak staré, že i samotný prodejce je v rozpacích vzpomenout si kdy, od koho a za kolik daný předmět získal. Přesně do takové situace jsem se dostal minulý měsíc při mém obvyklém pátečním šmejdění mezi místními antikvariáty. Omluvte prosím poněkud nepřesný výraz minulý měsíc, neboť je pro mě aktuálně poměrně obtížné určit, kdy přesně k danému incidentu došlo, jak vysvětlím později.

To, o čem vám chci vlastně od začátku vyprávět, je jistá velmi zvláštní kniha. Kniha, kterou jsem tehdy objevil a kterou teď možná držíte i ve svých vlastních rukou. Nalezl jsem ji až v té nejspodnější polici malé zastrčené knihovny v rohu místnosti. Té, co je určena pro nejrůznější obskurnosti, obtížné zařaditelné kamkoliv jinam, za které by se snad i samotný prodejce musel stydět a proto je raději nenechává slušným zákazníkům na očích. No, jen posuďte sami. Maďarsko-čínský technický slovník pro radiotechniku. Sbírka veganských receptů sepsaná ve formě poezie Haiku. Sto a jeden způsob jak bezpečně vyšroubovat žárovku. Vy byste se něčím takovým opravdu dobrovolně probírali? Proto si asi knihy nikdo dlouho nevšiml. A určitě k tomu také přispělo její vnější vzezření. Nenápadný bok zašedlé barvy, postrádajíc jakýkoliv popis či vzor, jež v té okolní veteši velice snadno zapadl.

O to větší bylo mé překvapení, kdy jsem ji vytáhl na světlo. Možná na první světlo, které spatřila po mnoha letech zahálení bez doteku lidské ruky. Před sebou jsem měl desky potažené kvalitní kůží, zářící sytě rudou barvou. Na první pohled bylo jasné, že nejde o žádnou sériovou výrobu ale na zakázku provedenou vazbu. Stejně tak jako na boku, ani na deskách nebyl žádný titulek, což mě u celkového provedení knihy až tak nepřekvapilo. Sfoukl jsem na vrchu usazený prach a prolistoval prvních pár stránek. Ze zažloutlé barvy a značně omakaných okrajů listů se dalo usoudit poměrně značné stáří. Papír nebyl nicméně k mému příjemnému překvapení vůbec cítit zatuchlinou. Měl stále pevnou strukturu, nelámal se a stránky nevypadávaly ani při svižném listování. Kdokoliv byl za vazbu zodpovědný, provedl excelentní práci, která přetrvala a ještě přetrvá pěknou řádku let. Prvotní nadšení nad formou však vyvolalo mírné zklamání nad obsahem. Stránka byly jedna jako druhá, neposkvrněné jakýmkoliv textem, ať už ručně psaným, nebo tištěným. Pravděpodobně měla sloužit jako něčí zápisník nebo deník. A po pravdě by stále mohla, dovtípil jsem se následně, uvědomujíc si své vlastní nenaplněné tvůrčí ambice. Byl to prostě osud a mě bylo jasné, že bez mého nového objevu neodejdu i kdybych musel svoji peněženku obrátit u pokladny dvakrát naruby.

Jak jsem knihu držel, neustále ji obracel ze všech stran a listoval v ní, začal jsem si postupně uvědomovat zvláštní skutečnost. To, co jsem považoval za zdánlivou auru, za dech prostředí starého antikvariátu, vycházel ve skutečnosti z předmětu přede mnou. Nebylo to však něco, co byste zaznamenali pomocí nějakého smyslu, spíše jen takový pocit. Pocit jako když zkoumáte svět skrze sklo lupy nebo brýlí a vyjevují se před vámi najednou drobné detaily, které by oko v normálním stavu nepostřehlo. Ta kniha jako by zesilovala atmosféru celého místa. Jako by tvořila ohnisko skrz které protékají všechny dojmy a myšlenky, jež může podobné prostředí v člověku evokovat. Možná proto jsem po ní intuitivně sáhl?

Majitelka obchůdku byla dáma ve starších letech, prakticky již důchodového věku, nicméně stále velmi energická. A to zejména pokud šlo o konverzaci s návštěvníky jejího obchodu, jak se v danou chvíli na vlastní kůži přesvědčoval muž, stojící na opačné straně prodejního pultu. V rukou pevně držel výtisk detektivních příběhů od Agathy Christie a statečně i když poněkud trpně snášel poměrně jednostranný rozhovor do kterého občas přikyvoval. K jeho smůle byla majitelka poměrně velkou fanynkou i předsedou místního klubu zmíněné spisovatelky a právě mu popisovala detailní průběh jejich poslední klubové schůze s nadšením jako má obvykle sportovní komentátor při hraní přesilovky.

Usoudil jsem, že spořádané čekání mě v blízké budoucnosti nikam nedostane a decentně jsem upustil knihu na pult, tak abych upoutal pozornost dámy na protější straně. „Můžu se zeptat, za kolik ji prodáváte? Nenašel jsem žádnou cenovku.“ Toto drobné rozptýlení stačilo k tomu, aby se muž, stojící vedle mě, bleskurychle přemístil směrem k východu. Odtud jsem už jen stihl zachytit jeho velice vděčný výraz, než se mi ztratil v davu lidí, spěchajících po práci do svých domovů. „A kdepak jste ji našel? Ta mi teda vůbec není povědomá,“ zněla udivená odpověď na moji prostou otázku. O knížce nic nevěděla ani majitelka ani její manžel, spolumajitel antikvariátu, který byl násilně vytržen od sledování televizního přenosu zápasu jeho oblíbeného fotbalového týmu. „A kvůli takovýhle blbosti jsem jako neviděl jak kopou penaltu, jo?“ zachrčel a rozlobeně zamířil zpět do zadní místnosti, aby se znovu pohodlně uvelebil v křesle, ve kterém na něj čekala jeho, již poloprázdná, pivní láhev. Ani následný souboj majitelky s počítačem a evidenčním programem, nepřinesl kýžené výsledky, za to mě obohatil o znalost několika sprostých archaických slov, které jsem doposud neznal. „To tu snad musí být ještě z doby, než jsme to všechno začali dávat do počítače,“ podivila se paní a jala se hledat historické záznamy z desek ukrytých někde pod pultem. „Víte, já už mám docela naspěch. Co kdybych vám za to dal třeba…, třeba tři stovky?“ Což byla přesně částka, která mi zbývala v peněžence. Majitelka, zřejmě již otrávená soustavnými neúspěchy, s nejistým zaváháním nakonec přikývla a já spokojeně opouštěl antikvariát i s mým novým objevem.

2

Prostory, jež obývám, jsou poměrně skromné, avšak pro můj způsob studentského života plně dostačující. Po vstupu se ocitnete na studených dlaždicích mrňavé čtvercové síně. Je akorát tak velká, aby se do ní vešlo pár kusů nábytku, šlo zde otevřít dveře a odložit si oblečení, aniž by se při tom člověk nepomlátil. Po pravé straně navazuje koupelna, která se již před mým nastěhováním dožadovala alespoň minimální rekonstrukce. Jediné, co v ní bezchybně funguje je přítok vody. Ačkoliv pouze studené. A nakonec tu zbývá má nejoblíbenější a, v rámci možností, také nejprostornější místnosti celého bytu. Unikát kombinující pracovnu, ložnici i kuchyň v jeden celek, ve kterém není jasné, kde jedno z nich končí a kde začíná druhé. A to dokonce ani dlouholetému nájemníkovi, jako jsem já. Prostě, je to takový útulný podkrovní byt, ve kterém jsem strávil posledních pár let života, netoužíc po změně. A to i přes výše zmíněné nedostatky, do kterých raději nepočítám jistá individua obývající sousední apartmány, jejichž bezprecedentní neschopnost dodržovat noční klid mě donutila stát se polo-profesionálem v oblasti odhlučňující techniky.

Kabát hodit přes věšák, boty odkopnou do kouta a tašku na postel. Všechno bleskově odbýt, jen ať co nejdříve zasednu k pracovnímu stolu a znovu spočinu zrakem na ty rudé kožené desky. Desky, co vám dají pocit, že držíte v rukou něco zcela výjimečného. Pocit, že se se k vám vrátilo něco, co vír času odfoukl již dávno do krajin zapomnění. Pocit, že se díváte do hlubin tajemství, jež nebyla nikdy nahlas vyřčena. Pocit, že se nedotýkáte knihy, ale kniha se dotýká vás.

Po otevření na první stránce jsem strnul a přemýšlejíc zíral upřeným pohledem z okna naproti stolu. Venku se právě zvedal podzimní vítr a nabíral na síle. Pomalu, ale s velkou jistotou, strhával z větví poslední javorové listy, posílajíc je dál a dál ulicí pod námi, aby zde tvořili pestrobarevnou mozaiku. Opozdilí lidé se právě vraceli do svých domovů, nechávajíc za sebou den na pospas rozmarům počasí a přicházející noci.

O čem chci vlastně psát? Pravá ruka držela nehybně namočené inkoustové pero, jehož odkapávající konec mezitím stihl vytvořit nepatrné černé jezírko na desce stolu. Papír takové nedocenitelné hodnoty přeci není možné poskvrnit obyčejnou propiskou.

A pak mě zamrazilo. To, co jsem nejprve považoval za hru světla a stínů, za výplod mé fantazie, unášené v hlubokých myšlenkách, se ukázalo jako realita. Stránky nebyly zcela prázdné, jak se mi na první pohled zdálo. Psané písmo či potisk sice chyběl, ale pozorný pohled dokázal odhalit něco, co jej vzdáleně připomínalo. Působilo to, jako když někdo namísto pera či tužky použije tupou jehlici, co po sobě zanechá vytlačenou, ztrácející se, stopu papírem. Při správném nasvětlení a úhlu pohledu však bylo možné snadno rozpoznat, že nejde o nahodilé čmáranice, ale sérii po sobě jdoucích symbolů.

Zcela fascinován jsem se pustil dešifrování tohoto hlavolamu, což se následně ukázalo jako úkol věru netriviální. Díky obskurní metodě zápisu nebylo občas jasné, kde jednotlivé sekvence znaků začínají a kde končí. Navíc, v některých místech docházelo k jejich stáčení a křížení, jako by na stránkách tvořili změť propletených silnic. Silnic nebo spíše polorozpadlých stezek, co vám vyšeptají svá hrůzná tajemství, když po nich jedete ve správném směru a myšlenkovém rozpoložení. Ale kde sehnat vhodnou navigaci pro toto papírové labyrintárium?

Ačkoliv znaven z mého pozdně večerního zápolení, byla mi z čista jasna vnuknuta triviální, avšak zároveň i geniální myšlenka. Nač se pokoušet luštit toto zapletené klubko, když je lze nejprve rozmotat a rozložit na jednotlivé nitě. Vytáhl jsem ze zaprášeného šuplete štos prázdných listů a začal na ně přepisovat ony záhadné symboly, řádku po řádce. Během toho jsem byl nucen otáčet knihou do všech možných i nemožných úhlů a směrů, podle toho jak zrovna která linie ubíhala. Některé z nich dokonce překračovaly i mimo rozsah stránky a stáčeli se po hraně papíru na její protějšek. Jiné ve mě zas vyvolávali podivný dojem, že se snad ztrácejí pod povrch. Asi jako když pozorujete ponorku co se manévrem vpřed potápí do neznámých černých hlubin a nechá vás jen v němém úžasu a v pochybách, zda jste vůbec na hladině před chvílí něco spatřili. Sám už nemám tušení, kdy k tomu došlo, ale nakonec mé celkové vyčerpání překonalo euforii z odhalování záhad knihy v rudě červených deskách a já usnul.

3

Posledních pár měsíců nestály mé sny vůbec za nic. Přesnější by však bylo říci, že si žádný z nich nevybavuji. Ať již z důvodu jejich úplné absence, či pouze mé neschopnosti uchovat si cokoliv z jejich obsahu v paměti. O to udivenější bylo však moje ranní procitnutí, po kterém se mi začaly vybavovat střípky mého nočního dobrodružství. Scény v nichž jsem se toulal bludištěm chodeb rozličných tvarů a zakřivení. Takových, které téměř popíraly geometrické možnosti našeho racionálního světa. Cesty, po kterých jsem kráčel, se často stáčely zpátky ke svému počátku, avšak nikdy se nenapojili zpět. Kdykoliv jsem se pokusil vrátit, narážel jsem na zcela odlišné křižovatky a zatáčky než před tím. Připadal jsem si, jako by kolem mě docházelo k postupné restrukturalizaci celého systému chodeb. Jako by kolem mě pracovalo v naprosté tichosti nespočetné množství neviditelných stavebníků, co donekonečna rozebírali a znovu sestavovali labyrint, do kterého jsem byl, z mě neznámých důvodů, ve snu uvězněn.

Začínaly se mi vybavovat postupně další detaily, například materiál, který tvořil obepínající stěny. Nejprve jsem ho považoval za jakýsi neobratně opracovaný kámen, ale po doteku se mírně prohýbal a působil spíše dojmem velmi drsného a zvrásněného papíru. Pokusy o jeho protržení však nikam nevedly a já byl nucen pokračovat dál a dál do neznáma. Po čase jsem začal na okolním povrchu rozeznávat různé piktogramy a nápisy, jejichž počet a intenzita postupně narůstali. O jejich významu jsem se netroufal dohadovat, ale připadalo mi, že jejich úkolem bylo dostat mě do jistého, velmi specifického místa. Místa, kde všechny ty cestičky končily a zároveň začínaly. Místo, které bylo v té změti chodeb uvězněno, stejně tak jako já. Dříve či později muselo dojít k našemu bezpodmínečnému setkání a čím déle jsem bloudil v nekonečných prostorách, tím více jsem se tohoto okamžiku děsil.

Něco mě nutilo jít stále kupředu, i když mé podvědomí vysílalo všemožné varovné signály, jejichž pravděpodobným a konečným cílem bylo probuzení. Pak jsem se zastavil. Poprvé za celou dobu mého putování jsem narazil na konec jedné z těch mnoha nekonečných tmavých chodeb a něco zde spatřil. Byly to dveře. Zcela obyčejné dveře, jaké máte možná zrovna ve vašem pokoji. Prostá dřevěná deska, bez jakýchkoliv speciálních vzorů, rýh, či jiných poruch a na ní připevněná chladná kovová klika. Opatrně jsem přistoupil a s velkou dávkou nejistoty zkusil otevřít. Skoro až s úlevou jsem pocítil, že se dveře nepohnuly ani o nepatrný kousíček. Jako by byly k povrchu přibité, či spíše byly zarostlé do onoho podivného papírovitého materiálu všude kolem. Ale já věděl, že musí existovat způsob jak se dostat na druhou stranu. Všechny ty texty, nákresy a hieroglyfy, co mě po celou dobu doprovázely, mi šeptaly o hrozivém tajemství. Stačilo prý pouze vyzdvihnout vlastní představivost nad možnosti známého světa. Stačilo prý pouze udělat to, co by většina považovala za naprosto iracionální. Stačilo prý pouze…

4

Ještě nějakou dobu po té, co jsem vstal z rozházené postele, jsem sledoval ranní šum za oknem a uvažoval nad tím, jak mohlo mé noční blouznění vlastně dopadnout. Při pohledu na můj stůl a na otevřenou knihu v rudě červených deskách, plnou zamotaných a tupě vyrytých řádek textu, linoucích se všemi možnými směry, mi však byla jasná jedna věc. Jaký byl zdroj všech těch nesmyslů, co mě v noci provázely.

Vedle ležely také moje zápisky zaplněné sekvencemi, které jsem předchozí noc stihl opsat. Začal jsem se jimi řádku po řádce probírat, zkoušeje je uvést do nějakého smysluplného pořadí a zkrotit chaos z něhož vzešly. Tuto činnost mi komplikoval jeden prostý fakt, který jsem si uvědomil již při samotné opisování. Každá řádka vypadala, jako by byla psána v úplně jiném jazyce. Texty se skládaly ze všemožných znaků, z nichž se některé podobaly starodávným hieroglyfům, runám, piktogramům a jiným podivuhodným symbolům z časů dávno zapomenutých. Mezi stylem zápisu se však začaly objevovat jisté podobnosti s jejichž pomocí se mi do oběda podařilo roztřídit veškeré texty na nejméně tucet přibližně stejně velkých hromádek. Možná šlo o zápisky nějakého jazykovědce nebo historika, spekuloval jsem. Ale proč byly do knihy doslova vyryty takovým divným způsobem? A hlavně, o čem vyprávějí?

Po delším uvažování jsem dospěl k odvážné myšlence. Musí vlastně jednotlivé texty vyjadřovat různé informace? Co kdyby šlo o jednu a tutéž věc, zapsanou v rozličných jazycích? Po té by mi stačilo pouze dešifrovat jen jedinou z těch hromádek a konečně by mi bylo tajemství knihy v rudě červených deskách alespoň částečně odhaleno.

Začal jsem pozorně porovnávat jednotlivé skupinky znaků vůči veškerým známým historickým písmům, které jsem dokázal v tak krátké době dohledat. Moje úporná snaha bohužel nikam nevedla. Ačkoliv se objevovali jisté podobnosti mezi symboly vyškrabanými v knize a mnohočetnými případy uváděnými v jazykovědné literatuře, nikdy nebyla shoda stoprocentní. Vždy když už se zdálo, že jsem na něco narazil, začaly vyvstávat na povrch nejprve nepatrné a později drastické odlišnosti. Jako by se někdo pouze pokoušel napodobit ona starodávná písma. Jako by se někdo pokoušel psát, ačkoliv nikdy neviděl správně vypadající příklad. Jako by jednotlivé znaky zkolabovaly a nabyly pro ně zcela nepřirozených a zvrácených mutací. Mutací, co ve vás po delší době pozorování vyvolávají velmi nepříjemné, skoro až hrůzu nahánějící pocity přecházející v nevolnost, kterou jsem sám začínal pociťovat.

Pak však nastal průlom. Stalo se tak až při zkoumání poslední skupinky papírů, která obsahovala něco, co se nejvíce podobalo dnešnímu modernímu písmu. Stačilo obrátit popsaný list na opačnou stranu proti světlu a podobnost byla hned jasná. Šlo opravdu o zápis v mě známé abecedě, nicméně byl ze záhadného důvodu proveden zprava doleva, jako kdyby někdo psal odrazem ze zrcadla. Nepřirozeně pokroucený a zvrácený charakter jednotlivých znaků výsledné čitelnosti také nepomáhal.

Přepsal jsem jednotlivé řádky na samostatný list papíru, abych je mohl, nyní v již čitelné podobě, dále zkoumat. A zanedlouho jsem byl dokonce schopen úspěšně odhalit, čím ke mě písmo promlouvalo. Byla to Latina. Starodávný mrtvý jazyk starého Říma, dnes nicméně stále využívaný v jistých odborných oblastech. Stejně však jako jednotlivé znaky, byla i jednotlivá slova, slovosled i celé věty obskurně a nepřirozeně deformovány. Jako by se někdo záměrně rozhodl porušit pravidla zápisu a vysmíval se jim nebo, v lepším případě, jim nedokázal plně porozumět. Kompletní překlad textu se díky tomu ukázal být jako zhola nemožný, nicméně podařilo se mi získat některé srozumitelné fráze.

To byl jen jejich krátký výčet, ze kterého jsem tehdy nebyl o moc víc moudřejší, než jste pravděpodobně i vy teď. Celé to nedávalo vůbec smysl. Proč někdo potřeboval předat tak nesmyslné a nic neříkající myšlenky? Proč tyto myšlenky vyjádřil v jazyce, který zjevně vůbec neovládal? Proč byl jejich zápis proveden tak ohyzdným a zmateným stylem. Jaký obskurní nástroj byl samotnému zápisu vlastně použit? A proč bylo to samé opakováno pro nespočet dalších, zřejmě jiných prastarých, jazyků?

Z mého vnitřního zápolení s těmito zapeklitými otázkami mě z nenadání probral zvuk zaklepání. Nešlo bohužel ale o žádné normální zdvořilostní. Osoba na druhé straně dveří se zřejmě již nějaký čas pokoušela na sebe upozornit a soustavnými neúspěchy byla dohnána ke zvýšení síly a frekvence jednotlivých úderů. Chvíli to dokonce vypadalo, že se již nesnaží ani tak o získání mé pozornosti, jako spíš o regulérní probourání dveří skrz na skrz. S velkou dávkou přemáhání jsem potvrdil výkřikem k dveřím svoji přítomnost a jal se je opatrně otevřít. Žádné velké překvapení se nekonalo. Jak jsem předpokládal, šlo opět o našeho pana domácího, který se v poslední pár týdnech rozhodl konat pravidelné návštěvy mé maličkosti, jejichž účelem rozhodně nebylo přátelské sousedské poklábosení.

„Žádná starost, budu je mít do konce týdne. Příštího… nebo možná raději přespříštího. Dělám teď na jednom velice slibném…“. Moje zbrusu nová výmluva, byla přerušena, nebo spíše překřičena odpovědí: „Hlavně, že sis zas přitáhnul nějakej novej krám z toho vetešnictví na rohu. Však já tě moc dobře viděl ty lumpe, jak si to potají pašuješ domů pod kabátem. Tak na tohle prachy máme, co?“ Můj mlčenlivý a tápavý výraz s pohledem do země ho nijak neobměkčil. „Aby tě čert vzal! Jestli do konce týdne nezaplatíš, tak přísahám že ti tam vlítnu a půlka toho tvýho harampádí skončí někde v zastavárnách.“ Za hromobitím následovalo prudké přibouchnutí dveří, jež téměř skončilo mým přeraženým nosem. „Jen aby ses z toho neposr…,“ nezaznělo v předsíni, ale pouze v mé vlastní fantazii. V předchozím neplodném rozhovoru jsem totiž rozhodně neměl v úmyslu pokračovat.

Pohled směrem k oknu odhalil, k mému překvapení, že už se venku začalo stmívat. Za tlumeného světla pouličních lamp pomalu vystupovali hvězdy i měsíc, který byl zrovna tu noc v úplňku. Výzkum mi zabral skoro celý den, avšak já nebyl zatím ještě dostatečně unaven. Skočil jsem po zádech doprostřed postele, až se prohnula a vydala silné rezavé zavrznutí. Rukou jsem z vedlejšího stolu nahmatal knihu v rudě červených deskách a začal v ní opět listovat. Sezení u stolu už jsem měl pro ten den už opravdu dost. Bezmyšlenkovitě jsem obracel stránky a prohlížel si znovu a znovu ty vyškrabané sekvence. Vzpomínal jsem a opakoval těch nemnoho frází, které jsem dokázal přeložit. Hloubal jsem.

5

Když se sen dostavil, stál jsem opět u těch tajemných nehybných dřevěných dveří. Připadal jsem si, jako bych se vrátil ke sledování sledování nějakého rozkoukaného filmu, který byl pouze na čas pozastaven. Jedna věc se však o minule mírně lišila. Moje ruce nebyly prázdné, ale držely to, s čím jsem ten večer usnul v posteli — onou knihou.

Něco mi na celé té snové scéně nesedělo. Moje podvědomí ke mě šeptalo o skrytých souvislostech, které jsem do té doby slepě přehlížel. Ty dveře přede mnou, všechny ty symboly po stěnách kolem, ta kniha v mé ruce a to co je v ní vyškrabáno. Dotkl jsem se se dřevěné desky přede mnou a zvrásněného materiálu ve kterém byla zapuštěna. Pohladil jsem knihu v mých dlaních, otevřel ji a prolistoval. Najednou nebylo pochyb, že předmět který jsem držel i prostory jež jsem obýval, byly jedno a totéž. To co bylo vyjádřeno uvnitř i to co bylo vyškrabáno na okolních stěnách. Obojí na mě křičelo celou dobu ten samý vzkaz — instrukce jak překročit na druhou stranu. Samotnou knihu otevřít dokážu, ale jak si poradit s dveřmi přede mnou? Jak to jen bylo řečeno? Vnitřkem ven?

V tu chvíli mě to uhodilo, jako hrom. V tu chvíli jsem přesně věděl co a jak mám udělat. Sevřel jsem pevně desky knihy a otevřel ji způsobem, jež by v našem normálním racionálním světě byl zhola nemožný. Sen — můj sen — nicméně žádnými takovými omezujícími pravidly netrpěl a já mohl tento troufalý úkon beze trestu vykonat. Souběžně s groteskně provedeným a absurdním pohybem mé ruky se započala otevírat také deska — ta na stěně i ta v mých rukou. Srdce mi bušilo, jako by každou chvíli chtělo vyskočit z krku a rozletět se na milión kousků. Hlava mě třeštila a pulzovala, jako by se měla každou chvíli pod tlakem nafouknout a explodovat. Nohy a ruce se mi třásly, jako kdyby se chtěly každou chvíli odtrhnout a zoufale uprchnout do všech světových stran. I přes to vše jsem bláhově nahlédl do vzniklé mezery a odvážil se tam vkročit. Stačilo málo a já se dostal, či přesněji, byl jsem násilně vtažen na druhou stranu, zatímco z druhé strany se…

6

Začínám pomalu ztrácet pojem o čase. Jak dlouho už tu vlastně jsem? Možná to bude měsíc, možná rok, nebo také víc. Mrňavá čtvercová předsíň, sousední archaická koupelna, moje ložnico/kuchyňo/pracovna. To všechno tu je, stejně jako tomu bylo před tím, avšak já vím, že jde jen o velice věrohodný klam. Klam, který pravděpodobně vznikl někde hluboko v mém podvědomí a jehož jediným cílem bylo zachránit ten zbytek zdravého rozumu, který ve mě ještě zůstal. Jak si tohle vůbec mohu myslet?

Tak vezměme například okno v mé pracovně. Jediné okno, které tu kdy existovalo a které mi vždy dávalo náhled do do osudů a života a lidí pode mnou. To okno zde stále je, ale náhled zmizel. Nahradila ho tma — naprosto černočerná tma. Tma, která kdyby nebyla tak morbidně hustá, že zabraňuje otevření okenic byť jen o sebemenší kousíček, musel bych ji považovat za absolutní prázdnotu. Za absenci čehokoliv, včetně tmy samotné. Raději si nechci představovat, co by se stalo, kdyby sklo prasklo.

Druhý otvor mého obydlí na tom není o moc lépe. Dveře v předsíní se nepohnou ani o píď, jako by byly přibité, nebo spíše zarostlé. Jako by byly přímo součástí toho pozoruhodného materiálu tvořící stěny. Místo stěn by se spíše hodilo označení gigantická skaliska či masivy. Nekonečné masy drolivé, bezbarvé homogenní hmoty, jež neodpovídá ničemu, co jsem zatím za svůj krátký život viděl. Ani si nedokážete představit kolikrát jsem se pokouše skrz ně prokopat, kolik kilometrů tunelů jsem, v čirém zoufalství dostat se pryč, vyhloubil. Bohužel moje místnost má pouze omezenou kapacitu pro výkopový materiál. A i kdyby byly tyto prostory rozsáhlejší, stále je tu ten problém s probuzením. Pokaždé, když omdlím vysílením, když padnu do mdlob při usilovné snaze prodrat se pryč skrze tunel vykopaný primitivními nástroji, probudím se. Probudím se ve stejném stavu, jako když jsem se zde poprvé ocitl — uprostřed neporušených stěn, podlahy a stropu.

Nejhorší na celé mé zoufalé situaci je však zcela jiná věc. Něco, co jsem si z počátku vůbec neuvědomoval, ale co začínám být, délkou mého pobytu zde, mnohem zřejmější a jasnější. To ticho. A nemyslím tím zcela normální ticho. Takové, které vás uspí během klidné teplé letní noci. Takové, které zažijete uprostřed opuštěných planin daleko od civilizace. Ani takové, když si zkusíte zacpat uši. Myslím tím absolutní ticho. Mrazivé, mrtvolné, všeobjímající a neutuchající. Takové, co vám dá pocit absolutní izolace a dá vám dojem, že celou existenci tvoříte jen vy a vaše pokroucené myšlenky.

Nemám už žádné iluze o tom, kde se nacházím — je to vězení. Vězení do kterého jsem byl uvržen vlastní hloupostí a naivitou a které se stalo mým novým domovem… na věčnost. Proto vězte vy, kdož držíte tuto knihu. Knihu v rudě červených deskách, do níž já z druhé strany vypisuji to, co právě čtete. Najděte způsob jak mě dostat ven, zpátky…, prosím! A pokud ne, předejte knihu někomu dalšímu. Někdo přece k sakru musí vědět, nebo alespoň tušit, co a jak obětovat pro opuštění tohoto pekelného místa. Není moc času nazbyt. Ačkoliv moje ústa už věky neviděla doušek vody nebo drobek z chleba, netrpím zde, z mě nevysvětlitelných důvodů, hladem a žízní. Moje duševní zdraví však směřuje do bodu, jež si raději neodvažuji představovat či na něj dokonce ani pomyslet.

Pouze jediná myšlenka mě nyní odděluje od úplného zhroucení. Uvědomění si, že ta věc, která tu byla původně uvězněna přede mnou a se kterou jsem s vyměnil místo, je teď na opačné straně. Na opačné straně tam někde u vás a ne zde se mnou. Protože já ji viděl. Já mžikem oka zahlédl její stín. Já poznal to, čím vyškrabala ony obludné zprávy na stránky knihy a mrazí mě z toho až doteď v morku kostí. Zprávy, nebo spíše volání o pomoc. Instrukce pro odemčení, zapsané v tak nepřeberném množství jazyků, aby se našel alespoň jediný hlupák, který jim porozumí a bude konat. Teď už vím, proč tu měla na věky věků zůstat a proč se musí bezpodmínečně — opakuji bezpodmínečně — vrátit zpět a znovu uzamknout.

Já tu mezitím budu čekat.

7

Postupem času již začínám zapomínat proč tu vlastně jsem. Jaký je smysl mé existence? Je to, co jsem kdysi sepsal v předchozích řádcích, realita či podvrh mé vlastní představivosti? Historka, kterou jsem si vymyslel pro ukrácení dlouhé chvíle?

Vždy jsem měl hlavu plnou šílených myšlenek, ale nikdy ne vůli dát jim konkrétní formu. Nyní mám moře času a před sebou prázdné neposkvrněné stránky. Možná bych mohl začít to, po čem jsem odjakživa toužil — psát příběhy. Příběhy ponuré, bizarní, groteskní, zvrácené a tak absurdní, že by jim jen mentálně chorý člověk mohl uvěřit. Příběhy, které by raději neměl nikdo vidět. Příběhy, které ani nikdo pravděpodobně nikdy neuvidí. Příběhy pro nikoho.